Z TOP 09 k návratu karenční doby. Juchelka oprášil starý recept: účet zaplatí zaměstnanec

V české sociální a zdravotní politice se znovu vrací něco, co jsme už jednou dokázali odstranit. Vládní tábor pod vedením hnutí ANO otevírá návrat třídenní karenční doby, tedy systému, v němž zaměstnanec za první tři dny pracovní neschopnosti nedostane náhradu mzdy. Nejde zatím o schválené rozhodnutí vlády – s návrhem chtějí přijít Motoristé –, ale ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka z ANO se k této myšlence otevřeně přihlásil. Podle něj po karenční době »volají zaměstnavatelé« a myšlenka prý »není k zahození«.

Takže zaměstnavatelé volají – a ministr slyší. Ale volání zaměstnanců, kteří platí nájem, hypotéku, energie, jídlo a další životní náklady, jako by na ministerstvo práce už nedolehlo.

Možná bychom resort mohli přejmenovat na ministerstvo nepráce a asociálních věcí.

Nemoc jako osobní vina

Podstata karenční doby je jednoduchá: onemocníte a první tři dny vás stát prostřednictvím nastaveného systému nechá nést finanční důsledky nemoci samotné.

Prodavačka, dělník, řidič, skladník, kuchařka nebo zdravotnický pracovník si přitom nemohou jednoduše říct, že budou tři dny pracovat z domova. Člověk s nízkým příjmem bude postaven před velmi praktické rozhodnutí: zůstat doma a přijít o peníze, nebo jít nemocný do práce a roznášet nemoc dál.

To není moderní sociální politika. To je návrat k představě, že za všechno si má jednotlivec odpovídat sám.

Nemáš dost peněz? Měl sis našetřit.

Onemocněl jsi? Měl ses lépe starat o zdraví.

Nemáš na bydlení? Měl sis najít lépe placenou práci.

Nemáš na studium? Vezmi si půjčku.

A právě tato ideologie postupného přesouvání společenských rizik na jednotlivce je jedním ze základních znaků neoliberalismu.

Juchelkova minulost v TOP 09 najednou dostává jiný význam

V této souvislosti stojí za připomenutí jedna část ministrova politického životopisu. Aleš Juchelka vstoupil do politiky jako člen TOP 09. Členem této strany byl od roku 2010 do roku 2015 a v Ostravě za ni vedl kandidátku. Teprve později přešel k hnutí ANO.

Sama TOP 09 jej v roce 2010 představovala jako svého ostravského lídra a Juchelka tehdy označoval Karla Schwarzenberga za svůj politický vzor.

A najednou začíná být dnešní návrh o něco srozumitelnější.

Nechci s jistotou tvrdit, že členství v jedné straně před šestnácti lety automaticky určuje všechny dnešní názory člověka. Ale politická logika, kterou dnes ministr používá, nápadně připomíná reformní slovník české neoliberální pravice z časů Miroslava Kalouska a Petra Nečase: veřejné systémy jsou příliš drahé, lidé je údajně zneužívají, je třeba zvýšit jejich »spoluúčast« a část rizika přenést ze společnosti na jednotlivce.

A právě Petr Nečas byl jako tehdejší ministr práce jedním z hlavních politických obhájců karenční doby. Po zásahu Ústavního soudu v roce 2008 jeho ministerstvo připravovalo úpravu, která se k neplaceným prvním třem dnům pracovní neschopnosti znovu vracela. Miroslav Kalousek byl ve stejné Topolánkově vládě ministrem financí a následně jím byl ve vládě Petra Nečase, kde působil jako ministr za TOP 09 a to ve stejné době, když byl Juchelka právě v této straně.

Proto současná debata nepůsobí jako nějaká převratná novinka. Spíš jako oprášení starého pravicového receptu.

Proč vždycky začínáme u zaměstnance?

Juchelka argumentuje mimo jiné tím, že současné proplácení prvních tří dnů pracovní neschopnosti stojí zaměstnavatele podle odhadu ministerstva financí kolem 8,5 až devíti miliard korun ročně.

Dobře.

Pak ale položme jinou otázku.

Proč se při hledání peněz téměř vždycky začíná u zaměstnance?

Proč není se stejnou politickou energií otevřena otázka skutečně progresivního zdanění nejvyšších příjmů?

Proč se nediskutuje o vyšším zdanění obrovských majetků?

Proč vláda nevede zásadní debatu o tom, zda lidé vlastnící majetek v řádu miliard mají nést výrazně větší díl nákladů společnosti?

Proč se nemluví o důslednějším zdanění mimořádných zisků, velkého kapitálu nebo o omezení možností, jak se daňová povinnost přesouvá či optimalizuje?

Proč má být politicky nejsnazší vzít peníze člověku právě ve chvíli, kdy leží doma s horečkou?

Tady se ukazuje skutečný třídní rozměr celého sporu. Devět miliard je podle některých příliš mnoho, pokud je mají nést firmy. Ale jakmile mají stejnou částku v součtu zaplatit nemocní zaměstnanci ztrátou příjmu, najednou je to prezentováno jako odpovědnost a zdravý rozum.

Od karenční doby vede nebezpečná cesta

Právě proto je potřeba podobné návrhy odmítnout už na začátku.

Protože logika spoluúčasti se dá snadno rozšiřovat.

Dnes zazní: proč bychom měli platit první tři dny nemoci?

Zítra může přijít: proč by pacient neměl něco zaplatit za návštěvu lékaře?

Pozítří: proč by vysokoškolský student neměl přispívat na své vzdělání?

A potom: proč by stát měl garantovat další sociální služby, když si je každý může koupit na trhu?

Netvrdím, že vláda dnes konkrétně připravuje regulační poplatky nebo školné. Tvrdím, že stejný způsob uvažování k podobným opatřením historicky vede: nejdříve se z veřejného práva udělá »náklad«, potom se zavede »spoluúčast« a nakonec se část veřejné služby postupně promění v soukromý obchod.

To důrazně odmítám.

Sociální stát není překážka. Je to výsledek zápasu pracujících

Sociální stát nevznikl proto, že by zaměstnavatelé nebo bohatí jednoho dne dobrovolně rozdali část svého majetku.

Je výsledkem desetiletí politických, odborových a sociálních zápasů.

Placená nemoc, důchody, veřejné zdravotnictví, bezplatné vzdělávání nebo ochrana zaměstnanců nejsou luxusem. Jsou odpovědí společnosti na jednoduchou skutečnost: člověk není stroj a každý z nás může onemocnět, zestárnout, přijít o zaměstnání nebo se dostat do situace, kterou vlastními silami nezvládne.

Proto jsem jednoznačně proti návratu karenční doby.

A místo tří neplacených dnů nemocným bych ministrovi práce položil tři jiné otázky:

Kdy předložíte skutečnou daňovou progresi?
Kdy otevřete otázku zdanění miliardářů a velkých majetků?
A kdy konečně začne ministerstvo práce hájit především ty, kteří pracují?

Protože jestli má být odpovědí na problémy české ekonomiky to, že nemocný zaměstnanec přijde o peníze, zatímco nejbohatším se nechceme ani podívat do daňového přiznání, pak to není sociální reforma.

Je to přerozdělování zdola nahoru. A proti takové politice je třeba se postavit.

Jan Klán