Tak jsem se zaposlouchal do jedné diskuse, která se objevila na internetu. Nevím, jak byla stará, kdy byla natočena, ale v každém případě se to stalo skrytě a nebylo to příliš dávno. Napřed jsem po vyslechnutí asi dvou a půl minut opublikovaných na internetu zvažoval, zda nemůže jít o podvrh. To, co jsem slyšel, mě totiž šokovalo. Jenže pan Pečínka a vlastně také ministryně Černochová ve svém skoro uniformním obleku byli autentičtí. Myslel jsem tedy, že jde asi o vytržený úsek z jakési besedy, která byla směřována zcela jinam. Jenže, i když s úctou pohlížím na kouzelníky »ajtý«, jak by to provedli, když jak Pečinkovi, tak Černochové, se při každém slovu přesně pohybovala ústa? Vystoupení komentátora Reflexu Pečinky, nositele ceny Ferdinanda Peroutky, absolventa režimní Vysoké školy politické, tedy Fakulty sociálních věd, bylo myšlenkově uzavřenou a nikoli vytrženou částí. Vlastně otázkou pro paní ministryni a celou naší vládu. Proto o autentičnosti nahrávky nepochybuji.
Ještě jeden moment mě však přesvědčil, že vůbec nešlo o podvrh. Šlo o 1. máj levicových stran a subjektů na Střeleckém ostrově v Praze. Ano, tam, kde se před sto třiceti třemi lety konal ten první. Poté, co na paměť chicagských dělníků II. internacionála vyzvala svoje sekce k prvním májovým manifestacím. Když sem stoupenci současné vlády a současného prezidenta přišli s rozbíječským programem pod vlajkami Ukrajiny, Spojených států a NATO, tak proti sobě vlály české státní prapory dole na místě konání mítinků a ty druhé nahoře na mostě, které na naše máje vůbec nepatří a opět tak potvrzovaly nikoli naši státnost, ale podřízenost rabů. Horší je, že ti s cizími prapory si ani neuvědomují, že všechno to, co proklamují, není v jejich vlastním zájmu a dokonce ani v zájmu Evropy.
Co jsem však uslyšel z onoho krátkého šotu, tedy natočeného vystoupení komentátora Pečinky, a ze souhlasných reakcí paní ministryně?
- Především to, že pan Pečinka by se bál vyvěsit na svém domě českou vlajku, protože soused, jenž je volič Babiše, by to chápal jako vyjádření proruství…
- Je tu zvláštní fenomén, paradox, jsou tu lidé, kteří si říkají vlastenci a říkají: Česká republika na prvním místě a chtějí vystoupit z Unie a z NATO…
- Symboly nám tak byly ukradeny a to nesmíme dovolit…
- Kdybych něco vyvěsil, tak by to byla vlajka Ukrajiny, nebo Spojených států…
- Otázka pro vládu: Jak tuto situaci chápete a jak chcete našim symbolům vrátit původní smysl?
Tolik ve zkratce pan Pečinka. A paní Černochová s blokem na stole před sebou, do nějž si zřejmě zapisovala ty nejdůležitější myšlenky?
Odsouhlasila jeho slova. I to, že s tím prý budeme muset něco dělat a vrátit našim symbolům to, co jim patří – tedy vláda a státní moc.
Co k tomu dodat? Když vyvěsím rudou vlajku, jsem komunista a je třeba mě potrestat, když vyvěsím český státní prapor, jsem proruský živel, s nímž bude třeba něco v brzké době udělat, aby se tomu zabránilo. Protože pravé vlastenectví už zřejmě není třeba hledat v našich národních dějinách. Najednou se kdesi v podtextu znovu objevuje stanovisko Koudelkova týmu, že naše dějiny je nutné převyprávět. BIS to napsal narovinu. V té době, kdy to bylo napsáno, se ještě nesetkal s pochopením. Dnes je ovšem jiná doba a podle scénáře z BIS se už také zřejmě postupuje. Stačí se dívat na některé z nových inscenací České televize. Převypráví se všechno. I životy velkých osobností našich dějin. Za ně jsou nám nabídnuty jiné osobnosti vstřícnější k rabskému pojetí.
Nyní jde tedy o symboly. Především o vlajku a státní znak, nebo i o hymnu? Pokud jde o ní, byly už tady pokusy ji zpívat »poněkud jinak, moderně«, a dokonce jsem četl, že Tylův text je zastaralý a že by Škroupova melodie měla být nahrazena novým, odpovídajícím současnosti. Také tam jsme už došli. Varování dr. Beneše před kolaborantskými epigony, kteří se objeví za mnoho let, je tedy namístě. On varoval před »novým výkladem« 2. světové války. Netušil, že »nové přístupy« se nemají týkat i jí. Ale týkají se.
Ty dva, Pečenku a Černochovou, ovšem nejvíce rozčilují české prapory a vlastenecký pohled na naši zem. Nejen tedy, pokud jde o přístup k historii, ale i o současnost a budoucnost. O připomínání, že jsme především Češi a pak teprve to druhé, že to druhé našemu národu nemusí vyhovovat a že to, co jsme získali, nejen pokud jde o postavení v Evropě, ale i pokud jde o výsledky práce našich předků, nás stálo mnoho krve a životů našich obyvatele.
Nejsem proruský šváb, protože současné Rusko je zemí stejných oligarchů jako celý západní svět. Jen se nechce podřídit těm západním a vydat jim ruské nerostné bohatství. Jsem na rozdíl od paní Černochové a pana Pečenky vlastenec. Ctím ty, co dokázali vytvořit bohatství této země, a nemyslím, že je správné se o výsledky jejich práce otírat. Je mně proti mysli jednostranná podřízenost naší vlasti těm, kteří jsou kdykoli kvůli svému vlastnímu profitu ochotni ji prodat a vzdát se i výsledku práce našich předků. Jsem pro mír. Pod naší vlajkou se za něj bojovávalo a dodnes ctíme, tedy my vlastenci, své hrdiny z těch dob. Jsem proti válce na východě a ptám se: je pravdou všechno, co o ní víme? Jsme na jedné straně sporu, ale jak k tomu všemu došlo? Odpoví mně pan Pečenka a paní Černochová?
Začátek totiž není ani v Putinově nesmyslné nepromyšlené vojenské operaci, ale úplně jinde. Tak jako v roce 1939 nebylo důvodem války přepadení gliwické vysílačky, ale dlouhodobá příprava na ni, zájmy militantních často průmyslových kruhů, jíž předcházel anšlus Rakouska, Mnichov, 15. březen 1939.
Oč tedy opravdu jde v té válce na východě? Jaké jsou cíle politiků z té či oné strany? Místo jednání stále umírají lidé. Zbytečně. Také díky našim zbraním, které jsme poskytli k válce. A ta se pomalu rozhořívá do rozměrů, které, pokud budeme pokračovat dál ve válečných akcích, jen těžko bude možné je zastavit. Válečný stroj totiž, když se dá do pohybu, se už nesnadno zbrzdí, zvláště když každý touží po vítězství. Jenže svou krev nebude prolévat ani pan Pečenka, ani paní Černochová, ale naše děti, vnuci a pravnuci.
Jsem na rozdíl od výše uvedených dvou diskutérů vlastenec. Prvořadá je pro mne moje vlast a lidé v ní. Na rozdíl od nich a militantní části jejich stoupenců. Proto vlajka, ta česká, bude dál v mém srdci. A výzvu pana redaktora, kterou vyslovil na onom šotu, aby se »ukradené symboly« nemohly vlastenci zneužívat, hodnotím jako krok k vybudování další totality, tentokrát pod demokratickými hesly, které ovšem nemají s demokracií už nic společného. Bojím se proto, že jeho slova chce paní ministryně zřejmě začít uskutečňovat. To bychom ovšem pak byli už jedním krokem k fašismu.
Osobně proto, alespoň symbolicky, vyvěšuji český národní prapor a na klopu saka si připevňuji český státní znak.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.