Vážit všem stejně

Je to ostudné rozhodnutí, beze sporu, ozývá se z Německa. Zakázat Rusům se pohybovat Evropou, zaznívá zase z českých lavic. Vzdáme se pořádání světového mistrovství světa v hokeji, slyšíme z Berlína. Co s mistrovstvím žen v Ostravě, se ptají čeští bafuňáři. Nepouštět žádné Rusy do Evropy, kdo to řek‘? Nikoli cikán, černý cikán, jak se zpívá v jedné prostonárodní písni, ale snad »dominátor« – Dominik Hašek?

Rozhodnutí zatím jen několika světových sportovních federací a Olympijského výboru připustit ruské sportovce do mezinárodních soutěží, vyvolalo zmatek. V úřadovnách evropských sportovních bossů to vře. Jak je to možné? To je proti všem principům morálky! Jsme proti. Evropa je proti.

Není to tak, pochopitelně. Vše má jiný podklad. Státy Evropské unie však zapomněly, že kolonialismus už vzal za své. Že svět není jen Evropa a Severoatlantický pakt. Že bývalé kolonie mají také svůj názor a že konečně ho vyslovily nahlas. Třeba zatím jen jejich členové v některých sportovních federacích. Že těch nekoloniálních států je většina a že většina rozhoduje, je špatné? Že mimoevropská většina to vidí jinak? Že podle evropských lídrů a tvarovaného veřejného mínění má pravdu jen ten, co sedí v Bruselu, Paříži, Londýně či Berlíně, v České televizi, na Pražském hradě a potažmo v dalších úředních budovách evropského kontinentu? Je konec civilizace, ale jiné, než měl na mysli Francis Fukuyama. Té vyvolené kolonialisty? Nebo samotným Bohem? Jenže Bůh si Evropu nevymyslel, ta si přisvojila jeho, že, pánové a dámy nadřazené rasy!

Ne, takto to už není možné veřejně vsugerovávat ostatnímu světu. Je 21. století. Je doba lidských práv a internetu. Všechno se mění. Jen myšlení některých, jak vidno, nikoli. Zůstává stejné, jako bylo za Pitta a Disraelliho, za Thierse či Bismarcka. Skutečné cíle se skrývají za stále opakovaná klišé. Skutečné cíle? Rasa, která vládne, chce přece dál vládnout a určovat běh světa.

Takto se tedy stále myslí ve skrytu euroatlantických pracoven a tak se také jedná. Jenže svět se krok za krokem posunuje jinam, než k Evropě, i když do ní stále míří stovky a stovky migrantů, aby si užili toho, co jim, alespoň si to někteří z nich myslí, po právu za minulou exploataci svých zemí patří.

Ten neevropský svět už dnes Evropu dokáže přehlasovat. A jsme u oněch sportovních organizací. Rozhodnutí některých z nich o ruských sportovcíchje zatím varováním.Evropa není a už nebude vůdcem světa. Tedy pokud se nezbaví svého koloniálního myšlení.

Je tu ovšem ještě jeden moment, který Evropa nechce vzít na vědomí. Že všechno do pohybu popohnaly jiné události. Způsobila to blízkovýchodní nečistá hra Izraele a Spojených států.

ISIS a islamistické převraty v některých středomořských zemích měly být pro Evropu varováním. Ty ovšem směřovaly i proti neevropskému světu. Mohly se stát poučením, jenže EU poučení nechce. Chce dominanci, i když to slovně popírá. Proto trestá i nevinné, pokud s ní nejdou v jedné řadě.

Jak farizejská je Evropa, ukazuje to, že nejen Rusko válčí, ale také jiné země, které se dokonce mstí na civilním obyvatelstvu. Ty nejsou zařazeny na seznamu, jenž neumožňuje jejich sportovcům účastnit se světových klání. Ty mohou vysílat své sportovce do boje o vítězství a média se nediví. Nejde jen o Ukrajinu, která se pokoušela před vstupem Ruska do války rozstřílet Donbas a dala se na cestu uctívání fašistů, ale o Izrael a Spojené státy. Desetitisíce Palestinců musely zahynout v Gaze, je zabírána půda jiných Palestinců na území pod arabskou správou a zabíjeni další lidé. Zbytečně. Tam na západním břehu Jordánu, na území palestinské samosprávy, jejich osady, které zabírají arabskou půdu a ničí obydlí dosavadních obyvatel, nemají co dělat a ani na Sýrii uzmutých Golanských výšinách či v jižním Libanonu.

Proč není stejně přistupováno k Izraeli a Spojeným státům, které vyvraždily skoro celé íránské státní vedení a jedním zásahem pobily několik desítek íránských školaček? Ani Írán, Ukrajina, nejsou bez viny. Také ony se podílely na vypuknutí války. Proč však sportovci z těchto zemí smějí závodit pod vlajkou své země a Rusko nikoli? Všem by se mělo měřit stejně. Padni komu padni. To pochopili zástupci zemí, které prosadily, aby ruští sportovci, tedy ti, co nevyvolali konflikt na východě Evropy a nemohou za rozhodnutí svých vlád, se mohli účastnit mezinárodního sportovního dění. Je to spravedlivé. Jenže to neodpovídá postkoloniálnímu myšlení vůdčích představitelů Evropy. Raději proto riskují světovou válku, než by konečně odhodili svou nadřazenost.

Ale co s tím my, kteří válčit nechceme a ani naše vlast neměla žádné kolonie (o tom, že by nějaké měl pan Petr Pavel či Dominik Hašek nic nevím), ani koloniální myšlení? My máme kvůli jiným dělat kanonenfutr?

Jaroslav Kojzar