Malín: Válečné zločiny Němců na sovětské okupované Ukrajině nemohou a nebudou zapomenuty

Nacistické zločiny na Volyni jsou dodnes mementem zvěrstev, kterých se hlavně Němci dopustili. Stejně tak jako Poláci, kteří si 11. 7. připomněli masakry volyňských Poláků ukrajinskými nacionalisty, tak i Český Malín na ukrajinské Volyni přežil útrapy 1. světové války i peripetie událostí po ní.

Český Malín byl založen v roce 1871 českými přistěhovalci z Lounska, Žatecka a Rakovnicka. Jen mezi léty 1868 až 1880 odešlo do carského Ruska z Rakouska-Uherska okolo 16 tisíc Čechů, některé odhady hovoří o počtu až 45 tisíc. Převážná část Čechů se usadila ve volyňských újezdech Rovno, Dubno, Luck, Žitomír, Ostroh a dalších.

Na Volyni žili Češi ve více než šesti stech obcích

Na Volyni před druhou světovou válkou žilo na 40 000 Čechů rozptýlených v 643 obcích. Některé vesnice byly výhradě české (něco přes stovku), některé byly smíšené a v některých byli Češi v menšině. V některých případech přistěhovalci zakládali zcela nové vesnice »na zelené louce«, jindy si v rámci stávajících sídel vytvořili místní části a k původnímu názvu pouze připojili přídomek »český«. Tak vznikl například Český Malín (dnešní Mlynivský okres na Ukrajině), Český Straklov, Český Boratín a další.

Kromě zemědělství se začali čeští přistěhovalci zabývat i dalšími činnostmi, jako byl průmysl, obchod a řemesla. Českým kapitálem byly založeny strojírny, pivovary, mlýny, cementárny, apod. Češi tak podstatnou měrou přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v osídlovaných územích ruského impéria.

Německá okupace Sovětského svazu

»Tou nejhorší Golgothou – těžkou zkouškou pro Čechy na Ukrajině se však stalo přepadení Němců a jejich spojenců Sovětského svazu. Češi byli posléze ohrožováni jak Němci, tak i ukrajinskými nacionalisty tzv. banderovci, kteří začali likvidovat Židy, pak přišli na řadu Poláci a pak přešli na Čechy,« říká rodák z Volyně Miroslav Zich. Banderovci zavraždili stovky Čechů, často velmi krutým způsobem, jak popisuje Antonín Umlauf, původně z České Hulče. (z knihy Jozífek z Českého Malína)

Dne 13. července 1943, byla obec Český Malín vypálena. Toho dne ráno obsadily ves německé oddíly, všichni obyvatelé byli vyhnáni ze svých domovů. Většina mužů byla poté odvedena do sousedního Ukrajinského Malína, kde byli zahnáni do kostela, školy a dalších budov, které nacisté polili hořlavinou a zapálili. Ti, kdo se snažili utéci, byli postříleni. Většina dětí, žen a starců byla obdobně upálena ve stodolách v Českém Malíně. Nacisté postupně vypálili celý Český Malín.

Celkem bylo zaživa upáleno nebo jinak zavražděno 161 žen, 105 dětí a 104 muži. Dohromady se odhaduje 374 zavražděných Čechů a k nim je nutno připomenout 132 Ukrajinců a 26 Poláků. Zachránilo se pouze několik jednotlivců, kteří toho dne nebyli v obci, nebo byli Němci přinuceni odvézt nakradený majetek. Tím lidským obětem na Volyni nebyl konec. Uvádím jen jeden tragický moment válečných zločinů nacistického Německa.

Vesnice hořela týden, nalezené pozůstatky lidí byly pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.

Jako jeden z mála přežil Bohumil Filípek. Tehdy se léčil v malínské nemocnici:
Výpověď: »Tak jsme to sledovali, já a ti ostatní v malínské nemocnici, kdo mohl. Z oken bylo krásně vidět na náves. (Němci) veškerý dobytek vyháněli ze všech dvorů, a pryč. A lidi taky. Lidi byli vyvedeni za vesnici a tam byli tříděni, podle pohlaví, národnosti a tak dále. Najednou přivedli asi třicet ženských, každá v jiném stavu. Kočárky nebyly, nesly děti v náručí, nebo se dítě drží mámy za sukni. A mezi nemocnicí a zemědělskou usedlostí byl plot. Z jedné strany to bylo na dvůr do nemocnice. Za tím plotem zahnali ty ženské do stodoly… To se nedá povídat! – Kulometem a granáty do té stodoly, to byl nářek, křik! A ty ženské tam shořely. Jedné se povedlo utéct – člověk na to koukal! – chtěla přeskočit přes ten plot k nemocnici. Tak ji tam střelili a ona shořela se stodolou na tom plotě!«

Bohumil Filípek byl očitým svědkem toho, jak nacisté povraždili obyvatele Malína:
»Oni to hnali někam, i s doktorem, za vesnici. Do kostela je zahnali, tam to polili a zapálili. Všechno hučelo, zrovna přišel vítr. Pak pršelo, to už bylo ale všechno srovnané se zemí. Co ale dělal dobytek! Koně, krávy, slepice, husy, berani, prasata, všechno… Jako když to zorganizuje, ten dobytek chodil po návsi z jednoho konce na druhý, všechno hořelo, po obou stranách. Prasata kničela a slepice, husy a každé zvíře podle svého… To bylo hrozné se podívat! Kam ale ten dobytek šel? – Člověk nemohl stát a koukat a poslouchat. A pak přišel jeden Rusák, co to tam viděl, a říkal, že Němci odtáhli.«

Svážení vyvražděných Čechů trvalo dva dny! Záminkou pro tato zvěrstva Němců, pro toto řádění, bylo cynické tvrzení, že byli napadeni oddílem banderovců! Řádění nacistů však nebylo konce…

Na podzim téhož roku byla nacisty vyvražděna další česká obec Sergijevka-Michna.

Po všech útrapách války se však Češi nezlomili a postavili se Němcům na odpor. V březnu 1944 byla do střediska volyňských Čechů, do Rovna, přemístěna 1. Československá samostatná brigáda, která prováděla nábor mezi českými krajany. Do osvobozeneckého čs. vojska se přihlásilo kolem 12 tisíc volyňských Čechů včetně šesti stovek žen. Přidal se také můj otec, který byl při osvobozování Československa raněn a postižen na celý život.

Díky velké účasti Volyňáků se z brigády stal 1. Československý armádní sbor, který prošel bojovou cestu až do Prahy.

Po osvobození Československa zůstali volyňští Češi, kteří byli příslušníky Čs. armády a byli dislokováni v Žatci.

I v dnešní době je potřeba vzpomenout na české vlastence z Českého Malína a na Volyňské Čechy, na jejich pomoc při osvobození naší vlasti z německé okupace, v čem je i jejich hlavní vlastenecký přínos. Takové vzpomínky organizujeme mj. v Novém Malíně na Šumpersku a Žatci. Na místě původní vsi, dnešního Malynu na Ukrajině, stojí pomník odhalený v roce 1958. V České republice je možno navštívit památníky v Žatci či Novém Malíně. Odbojové tradice Volyňáků dále udržuje Český svaz bojovníků za svobodu, ve kterém je zapojeno i mnoho rodin Volyňáků.

Pietní vzpomínka se letos uskutečnila 11. 7. na náměstí před obecním úřadem, u památníku obětí v Novém Malíně pod vedením aktivního starosty Mgr. Marka Štencla, za účasti potomků obětí této tragédie, jakož i za asistence Armády České republiky a bohaté účasti našich občanů. Po kladení věnců se koná tradiční pravoslavná liturgie a řada kulturních akcí a také lidských kontaktů s mnoha vzpomínkami.

Tím bych chtěl podtrhnout, že paměť na tragické události, které se udály na ukrajinské Volyni obzvláště obludným způsobem, dodnes nevymizela a Volyňáci drží při sobě. Náckům se nás prostě nepodařilo vyhladit. Máme tuhý český kořen!

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že německé nezřízené vraždění a loupení na ukrajinské Volyni během nacistické okupace by mělo být novým podnětem k zápasu o historickou pravdu. To ostatně dělají Poláci – celá země byla minulou sobotu na nohou.

Toto vraždění nebylo omylem, jak píší některá média, ale bylo připravené a systematické. Pro Němce byla spálená země prostředkem, jak preventivně likvidovat zdroje, které by mohl využít odboj proti okupaci. A vůbec to nebylo poprvé. Němci vraždili v posledních hodinách války i v protektorátu a následně šli do amerického zajetí a dožadovali se lidského zacházení! A o tom mohu napsat i příště. Stejně tak lze uvést vraždění a loupení v Lidicích, Lěžákách, v Distomu (Řecko), Oradouru (Francie) a dalších hrdinných městech a vesnicích.

To vše si je třeba připomínat i proto, že České republice nebyly vyplaceny válečné reparace, o Volyňácích nemluvě. A jako by to vše nestačilo, politické vedení Německa opět troubí do války na Východě. Bohužel, nepotrestané válečné zločiny jsou podnětem pro novou válku. Tomu musíme zabránit.

Ing. Jaroslav Vodička, předseda Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS)