Strana národní jednoty má svůj začátek v Mnichovu. Vlastně v pomnichovských dnech. Jen krátkou dobu totiž nechalo nové pomnichovské vedení země existovat skutečnou opozici. Šéf agrárníků Rudolf Beran, muž, který se stal vlastně diktátorem ve zbytku republiky, se rozhodl pro variantu ‚autoritativní demokracie‘ a k tomu nepotřeboval klubko stran. Napřed si to vypořádal, pokud jde o české země, s komunisty a pak určil, že stát (česká část) bude mít jen dvě politické strany. On a jeho příznivci donutili vše, co stálo napravo od středu, » sjednotit se « do zmíněné nové strany. Ta měla vládnout. A vládla. Tak vznikla Strana národní jednoty. Ta druhá, která se konstituovala brzy poté, byla určena k podřízenosti. Snad ani její vůdci totiž nemysleli, že budou schopni se domáhat alespoň nějakých demokratických práv.
V té první straně se ‚sjednotily‘ všichni od agrárníků počínaje, přes živnostníky, lidovce, fašisty až k pravicovému křídlu národních socialistů. Do oné druhé – ‚loajální opozice‘ – se vtěsnali sociální demokraté a levá část národních socialistů. Komunisté na hru Rudolfa Berana a agrární strany nepřistoupili. Ostatně s nimi tehdy stejně nikdo nepočítal.
Bližších informací o zmíněném sjednocení není moc. Vlastně už šlo jen o oficiální akt, protože po Mnichovu stejně jiné strany než ta Beranova neměly prakticky žádnou možnost, jak ovlivňovat dění. Jen prý Národní obec fašistická se trochu zpěčovala, ale když její členstvo bylo ubezpečeno, že »žádný žid« se nestane členem nové strany, rozhodli se i se svým vůdcem Radolou Gajdou vstoupit do Strany národní jednoty skoro manifestačně.
A program? Nejlapidárněji ho za všechny vyjádřil právě Gajda: »Nebudeme potřebovati humanitu jako Masaryk. Potřebujeme převychovat národ… Musí se vychovat jiná mládež, jiný duch. Vidíme, jak v Německu za tři roky se zocelil národ…« a ještě dodatek: »Židovská otázka bude brzy vyřešena, ovšem cestou zákonnou«. Brzy podle tohoto ‚mustru‘ začali postupovat první pisálci. Namátkou jmenujme oficiální literární tvůrce Druhé republiky Floriana Eisnera, Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Václava Renče, Jana Zahradníčka ad.
O programu tedy bylo jasno, i když v polovině února 1939 už spatřil světlo světa program nový, jenž dokonce počítal s tím, že ‚loajální‘ Národní strana práce bude zrušena a ve stylu nacistické NSDAP bude vládnout toliko Strana národní jednoty.
Zatím jediné jsem nezmínil, tedy, kdy vlastně zmíněná strana vznikla. Jsou kolem toho rozepře. Jisté zřejmě je, že 17. listopadu 1938 byl připraven program a oficiálně vyhlášen záměr na zřízení NSP. Jisté? Ani to bych si nedovolil zodpovědně tvrdit.
Podle serveru Moderní dějiny, moderního portálu pro učitele, studenty a žáky, Strana národní jednoty vznikla 18. listopadu 1938, právě před osmdesáti pěti lety. Podle wikipedie to bylo až 22. listopadu, což pak bylo doplněno charakteristikou, že se tak stalo »v rámci tzv. ‚zjednodušení politického systému‘«. Nevím, zda záleží na přesném datu. Asi nikoli. Dokonce nevěřím, že by se historici o tuto záhadu měli zajímat. Nestojí to za jejich čas. Jde v tomto případě jen o vykreslení tehdejší situace, kdy národ začal být apatický, a o doplnění profilu Rudolfa Berana. V dubnu 1947 ho odsoudili na dvacet let vězení, v roce 2022 byl rehabilitován. Proces z dubna roku 1947 byl totiž anulován. Polofašistická strana, v jejímž v čele stál, nebyla dána ‚na misku vah‘. Ani to, že první opatření proti židům, která měla pozdější vyústění – tedy už pod německou nadvládou – v Terezíně a Osvětimi, se připravovala a přijímala pod jeho vedením. Na soudu se údajně všechno smrsklo na hodnocení jedné fotografie, kde si podává ruku s protektorem von Neurathem.
Dějiny Strany národní jednoty nám většinou máloco povědí. Skončila svou činnost s příchodem nacistických okupantů, aby se včlenila do Háchova Národního souručenství. To je ovšem na jiné vyprávění. Nic se ovšem nemůže změnit na tom, že právě ona přetvořila demokratickou republiku v polofašistický stát, který připravil půdu okupantům. U toho Rudolf Beran byl a dokonce jako hlavní osoba. A tak čekám, kdy současná moc začne rehabilitovat další zrádce, které Drtinova justice po válce odsoudila. Upozorňuji jen na to, že tehdy v čele ministerstva spravedlnosti byl významný představitel bloku, jenž v únoru 1948 podal demisi. Komunisté tehdy, tj. v době soudu s Rudolfem Beranem, soudnictví nevládli. Přesto chápu, že jejich obvinění z jakéhokoli prohřešku rázem smyje vinu z toho, kdo se provinil anebo rozhodl ne podle dnešních měřítek. To se týká i procesů z prvních poválečných let.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.