Ještě k diskusi o levici

Před několika dny na iportaL24.cz bylo možné se seznámit s názory několika českých politiků na to, zda dělení na levici a pravici je překonané, tedy zda stále ještě existuje levice a pravice. Většina zpovídaných odpověděla kladně. Ztotožňuji se s nimi, ale stejně jako zmínění politici také já pokládám za potřebné vyslovit své zdůvodnění.

Především, co je levice? Název vznikl podle usazení v době Generálních stavů v revoluční Francii. Nalevo seděli zástupci reforem a tehdejších revolučních idejí, napravo monarchisté a konzervativci. Ti zleva se však postupně začali měnit. Začínal totiž vznikat proletariát, který převzal revolučnost Třetího stavu. Vývoj průmyslu, průmyslová revoluce, vymezila každému jeho místo. Byli tu ti, co mohli nabídnout jen svou práci, a ti, kteří ji těm prvým mohli, vzhledem k tomu, že vlastnili výrobní prostředky, nabídnout. Jak to fungovalo, sepsal Marx. Bylo to období, kdy se konstituovaly třídy, tedy ty »velké skupiny lidí, které se navzájem liší svým místem v historicky určitém systému společenské výroby, svým poměrem k výrobním prostředkům, svou úlohou ve společenské organizaci práce a tudíž i způsoby nabývání a velikostí onoho společenského bohatství, kterým disponují. Třídy jsou takové skupiny lidí, z nichž jedna si může přisvojovat práci druhé, neboť zaujímá rozdílné místo v určité soustavě společenského hospodářství.« (Lenin ve Velké iniciativě).

Představitelé té druhé, jejich politické strany, aniž by se o to většinou nějak snažily, zdědily název levice. Tak tomu bylo i po celé 20. století. To, zda byly radikální či méně radikální, nehrálo žádnou roli. Zastupovaly (nebo představovaly) ty, kteří se živili svou prací a část výsledku z ní odevzdávali těm, kteří vlastnili výrobní prostředek a kteří se automaticky od Třetího stavu přesunuli napravo a spojili se s konzervativní postfeudální pravicí.

Dnešek prý třídy odstranil. Třídní boj je zakázaný ze zákona. Pojmy levice a pravice prýnahradily shodné zájmy a jde jen o akcent na to či ono. Levice chce víc peněz do spotřeby, více práv a povinností pro stát, pravice prý prosazuje více individualismu, liberální přístup k ekonomice a vlastnictví. Našlo by se mnoho, co rozděluje, ale údajně více, co všechny spojuje. Je to prý společný zájem o vyvíjející se hospodářství, vlastenectví i evropanismus, lidská práva i individuální svobody. Jenže i v tom společném jsou čertova kopýtka. To hospodářství má totiž nejen výkon, ale také nezaměstnané, ta lidská práva nejen ochranu osobnosti, ale i nesmysl, jako je několik desítek pohlaví, ono vlastenectví si ne vždy rozumí s evropanstvím. Atd. Vím, jsem jinde než u problému levice – pravice. To jsem uvedl jen pro dokreslení, že jednota není ani v tom, co proklamuje údajně svobodný dnešek.

Ten dnešek totiž nezbavil velkou část lidí nutnosti vydělávat na majitele (často bohužel zahraničního) a předávat mu nadhodnotu (viz Marxův Kapitál). Tady není jednota cílů, i když jistě dělník nebo jiný akcie nevlastnící zaměstnanec má zájem, aby fabrika jeho majitele nekrachla. Kdyby krachla, tak ztratí možnost výdělku. V Čechách kolovala kdysi jedna průpovídka: »Každý může spát pod mostem, nezaměstnaný i Rothschild.« Její původní text byl však výstižnější: »Majestátní rovnost zákona zakazuje bohatým stejně jako chudým spát pod mostem, žebrat na ulici a krást chleba.« (Anatol France, Červená lilie)

A propos: Viděl z vás někdo Rothschilda, Muska, Bezose či Strnada a Bakalu spát pod mostem? A neříkejte, že mají stejné zájmy jako František L., jenž spí ve starém někým už dávno vyhozeném spacáku pod Hlávkovým mostem v Praze a psali o něm v novinách.

Stále jsou lidé, kteří žijí na kraji bídy, i když na rozdíl od předmnichovské republiky není už třeba žebračenek. Stále většina lidí bere podprůměrné platy a podprůměrné důchody. Stále jen deset procent světové populace vlastní dvě třetiny veškerého bohatství a tisícina miliardářů ovládá 6 % globálního bohatství (podle World Inequality Lab). Stále tedy existují rozdíly v nazírání na svět a na prožívání života mezi těmi, co jsou nalevo, a těmi, co jsou napravo, i když se v lecčems hrany již do jisté míry obrousily. Dokud budou třídní zájmy, i když je nazveme nějak po novu, nebude to jinak a ani zakazující zákon s tím nic nenadělá.

Je jedenadvacáté století. Svět se musel posunout o kus dál. Už tady u nás lidé neumírají hlady, nestřílí se do hladového pochodu či stávkujících, policejně se nezakazují sjezdy levice a mohou se vyslovovat hlouposti, pokud to neporušuje zákony této země nebo pokud je to neporušuje alespoň podle názoru soudců. Je však třeba bránit to, co bylo pro obyčejné lidi vydobyto, udělat vše pro to, aby svět byl příjemný pro všechny a nerozhodovali jen ti, kteří mají pytle peněz.

Bohatství se totiž neohlíží se po těch, kteří padají cestou. Také to je úkol pro sjednocenou levici, ať jí nazveme jakkoli. Musí ubránit ty padající. Atomizovaná totiž není pro pravici (kapitál) nebezpečím. Ten se naopak dokáže v případě potřeby spojit a odložit své dílčí a osobní zájmy.

Čas levice a pravice není tedy ani dnes minulostí.

Jiří Vábr