Ukrajina Anděl Páně

Nevím, zda ukrajinské děti znají Anděla Páně a čerta Uriáše. Opravdu nevím. Znají je však ty české a slovenské. Ostatně právě proto Anděl Páně mohl v Bratislavě napomáhat opozici, aby svrhla zákonnou vládu. Nyní se ocitl na Ukrajině. Nevím však o tom, že by chtěl svrhnout korupcí zasaženého ukrajinského prezidenta. Naopak. Převezl mu od Paměti národa deset milionů a ty společně se svým pohádkovým druhem čertem Uriášem slavnostně předali v Kyjevě a ve Lvově. Komu? Nevím, nebylo zveřejněno. Nevím ani, zda půlku daru tam a druhou v hlavním městě. Prý se ovšem zároveň šli poklonit ukrajinským hrdinům, kteří padli za vlast. Nevím, zda také Čechům, kteří se po boku pluku Azov pokoušejí čelit ruským dobrovolníkům a při tom položili své životy. To ovšem za vlast, tedy naši, nebylo.

Nevím také, zda ti mrtví věděli, že v oné zbytečné válce nejde tak o Ukrajinu jako takovou, ale… To chce vysvětlit. Když Boris Johnson přiletěl v roce 2022 do Istanbulu a zabránil podpisu dohody mezi Ukrajinou a Ruskem, měl s sebou mj. údajně také majitele firmy Cynetic. Podle listu The Guardian jeho firma je významným dodavatelem dronů pro současnou válku. Mister Harbor měl být na této cestě Johnsonovým poradcem. Podle zmíněného listu bylo propojení expremiéra velmi úzké. Johnson měl prý dostat od této firmy milion liber.

Nevím ovšem, zda se korupční jednání podaří prokázat. Peníze totiž dokáží své a tím nemyslím právě korupci. Prý se tím však příslušné orgány zabývají. Stále jsme však u slova prý. Osobně nevěřím, že by dnes někdo z evropských lídrů připustil, aby Johnson byl vyšetřován. Ve hře je totiž příliš mnoho zájmů, které si nedovolí ani labourista Keir Starmer odhalit. Porážka Ruska je cílem Unie a Británie je v tomto ohledu s Evropou zajedno.

Jsme však u cesty dvou českých herců. Připouštím, že nemusejí vědět o misi expremiéra Británie Borise Johnsona, tedy o jeho doprovodu. Mainstreamová média totiž o tom nic nepřinesla. Jsou prý přesvědčeni pouze o právu. Ne, nezpochybňuji jejich přesvědčení. Je formováno jednostranností informací a úhlem pohledu. Drony a další a další dodávky zbraní a munice však k míru nevedou, stejně jako finanční injekce držící nad vodou ukrajinský rozpočet, snad jen ke korupci nejvyšších představitelů Ukrajiny. Oč tedy ve skutečnosti jde? O právo Ukrajiny na její území? Ale bylo a je území, o něž se bojuje, její? Od Kateřiny Veliké patřilo Rusku a rusky mluvící obyvatelstvo vždy převažovalo. Jen gesto Chruščova a možné výhodné ekonomické podmínky v rámci Sovětského svazu oddělily Krym od Ruska. Dokonce proti vůli místních. A Malé Rusko? Od nepaměti bylo ruské. Jen gesto Lenina z něj udělalo Ukrajinu. Záměr byl jasný. Z převážně zemědělské země vytvořit i průmyslovou. A Donbas, to byl průmysl. Tehdy to ovšem bylo jedno. Východní a střední Ukrajina mluvila převážně rusky. Vše zůstalo při starém. Jen jako administrativní čin. To nikdo netušil, že pozdější stát spolkne nejen Zakarpatsko, Volyň, Halič, Bukovinu, kde ruština byla cizím jazykem a kromě svérázné odnože Ukrajiny se mluvilo maďarsky, česky, rumunsky, polsky. Tak vlastně vznikla Ukrajina. Země, jejíž hranice se vymýšlely po válce.

Ale přeskočme. Nyní jde na Ukrajině o mír. To další je předmětem jednání. Jenže příliš mnoho lidí je zainteresováno na válce a příliš mnoho mocných by si chtělo rozdělit donbaské, uralské a sibiřské surovinové bohatství. Co s tím? Zvítězit nad Ruskem a vytvořit z něj řadu malých závislých státečků. To jsem si nevymyslel, to už bylo dokonce zakresleno do map a náhodou se dostalo na veřejnost. Podle nejvyššího představitele NATO admirála Giuseppe Cavo Dragoneho Aliance zvažuje možný preventivní útok proti Rusku (viz rozhovor pro Financial Times).

Co s tím ti naši božští vyslanci? Anděl Páně a čert Uriáš? Ty filmové postavy nic. Ti, kteří jim dodali život na plátně a poté odvolávající se na svůj filmový úspěch, však ano. Ivan Trojan a Jiří Dvořák. Jsou poslové Války, ne Míru.

Je ovšem zajímavé sledovat, jak se právě někteří herci dokáží identifikovat s režimem. Za okupace prototypy přizpůsobivosti a v některých případech i kolaborace byli herci a herečky Šlégl, Vrbenská, Tolarová, Innemannová, Postránecký, Futurista, oproti těm, co nějakou formou proti nacistům bojovali (Letenská, Hašler, Průcha, Plachta, Štěpánek, E. F. Burian, Neumann, Větrovec). Po válce se část těch přizpůsobivých snažila přimknout ke komunistům nebo rychle opustila republiku (Jára Kohout, Ronský, Mrázek), po listopadu se najednou objevilo desítky bojovníků, kteří se pasovali téměř za členy třetího odboje. Proto je dnes naše divadelní scéna přeplněna bojovníky proti komunismu a pochopitelně se postavila na stranu bruselského Západu při jeho podpoře nového drang nach Osten. Kdo nejde s ní, má jen minimální naději na dobrou roli a dobrá role je také spokojený život. Je tedy lepší hrát Anděla Páně a čerta Uriáše a dostávat další zajímavé herecké nabídky, než zůstat stranou aktivistů.

Ovšem zcela nejlepší je postavit se přímo do čela dění, dát mu svou tvář, to pak nelze přehlédnout.

Jaroslav Kojzar

Doplněk: Škoda, že tam do Lvova a do Kyjeva nepřijeli v kostýmu Anděla Páně a čerta Uriáše. Myslím, že by jejich cesta byla ještě účinnější.