Před nedávným časem jsem se přísně zařekl , že k manžesltví pro všechny se už nebudu vyjadřovat. Nedělalo mi to dobře na žaludek. A že dokážu splácat páté přes deváté, nevadí mně ani pivo na víno a víno na pivo, ovšem po tomhle jsem měl vždycky žaludek až v krku. Jenže, jak se říká, člověk míní, život mění. Já mínil a život mi změnila Oluška.
Na dané téma pravila: »Současné složení Sněmovny a Senátu bohužel většinově odmítá manželství pro všechny podpořit. Na stole je nyní alespoň návrh, který by duhovým rodinám narovnal práva, včetně rodičovských, což jsme ochotni v zájmu tisíců dětí a rodičů, co dnes žijí v nejistotě, podpořit. Považujeme to za krok správným směrem, stále to ale není férové a úplné řešení, o které dál usilujeme,« říká místopředsedkyně Pirátů Olga Richterová.
Pane Bože, tak tohle jsme tu ještě neměli – duhové rodiny. To mě teda podrž… Kam až tihle blouznivci hodlají zajít? Což třeba tu duhovou rodinu rozdvojit na pindíkové a pipinkové rodiny (dalo by se jistě i na penisové a vaginové, ale to mi připadá takové studené, málo teploučké – už mi žaludek zase šplhá jícnem nahoru)?
Živě si umím představit ty kolonky v dotazníku – rodina duhová (symbol duhová vlajka LGBT), resort pindíkový (symbol penisu) nebo resort vaginový (symbol pipinky), otec = matka resp. matka = otec, otec Karel – matka František, matka Miluše – otec Věra, dítě – degenerát budoucnosti.
Včera mě jeden můj velmi dobrý kamarád oslovil s dotazem – kam nás to zavedli ti dnešní rádoby demokraté? Opáčil jsem mu jiným dotazem – kam až jsme se od těch dnešních rádoby demokratů nechali zavést, a připojil jednu vzpomínku na dětství, o kterou se s vámi rád podělím, neboť vypovídá o podstatě.
Člověk s odstupem času, jak stárne, vrací se do minulosti. Já jsem měl to velké štěstí, že jsem v poměrně už vnímavém věku zažil pradědu a prababičku. Žili v Podkrkonoší, v tamní typické chaloupce. Prababička neměla žádnou školu, praděda byl typický tkadlec, hrál na klarinet a miloval hospody. Babička ho sice každou neděli dopoledne posílala do kostela na mši, ale děda vždycky fouknul do hospody. Kouřil fajfku a měl úžasný knír.
Proč to zmiňuji? Z prostého důvodu. Ti lidé žili skromně a pokorně. Hodně moc četli a měli i bez škol obrovské vědomosti. Neměli žádné nároky, vyžili z mála a toho mála si nesmírně vážili. Děda plus mínus jednou měsíčně chodíval pěšky na trh do Vrchlabí, kde prodával to, co doma utkal. Žili velice spokojeně a šťastně a já si dodnes pamatuju na tu úžasnou atmosféru, která tam pokaždé panovala. Horký šípkový čaj s punčem nebo rumem, napečené buchty a taky si ještě vzpomínám na pec, kde děda občas spával. Jedna místnost, jak se tehdy říkalo sednice, jim stačila k životu.
Abych dospěl k nějakému závěru… Bude-li mít dnešní civilizace sílu k tomu, aby přežila, musí se vrátit do té podkrkonošské chaloupky mých prarodičů a žít tak skromně a pokorně, jak žili oni. Jiná cesta neexistuje.
Jen z bezbřehé rozežranosti a ztráty jakékoli pokory před čímkoli (v našem případě před tradiční rodinou coby základem každé společnosti) vznikají takové zrůdnosti a perverznosti, jako duhová rodina.
Existuje-li Bůh, ten poslední soud vám nezávidím.
Robert Fish
Diskuze je uzavřena.