Obcházení

Vyhrát volby ještě neznamená vyhrát po volbách. V české politice to známe dobře. Sečtou se hlasy, oznámí vítěz a vzápětí začne jiné počítání: kdo se s kým spojí, aby vítěz zůstal za dveřmi. Zákon to umožňuje. Důvěře voličů to však může zasadit citelnou ránu.

Čerstvý příklad nabízí víkendové komunální volby a maraton dohod v krajských městech »všichni proti ANO«. Do opozice žene Babišovo hnutí i tam, kde jej voliči určili vítězem voleb. Pro politika je to výsledek vyjednávání. Pro část voličů další potvrzení, že volební vítězství jejich kandidátky nemusí otevřít ani dveře k účasti na vedení města. Své hlasy samozřejmě mají i ostatní. Přesto by nás mělo zajímat, co takové opakované zklamání dělá s ochotou lidí znovu přijít k urnám.

Tento příběh nezačal s Andrejem Babišem. V roce 2010 vyhrála sněmovní volby ČSSD. Vládu však sestavil Petr Nečas. ODS, TOP 09 a Věci veřejné disponovaly pohodlnou většinou 118 poslanců. Vítězná sociální demokracie skončila v opozici a podle tehdejšího shrnutí ČTK ani od prezidenta nedostala příležitost vládu sestavit. Právě tento příklad připomíná, že debata o šanci pro vítěze má být debatou o pravidlech platných pro každého. Na krajské úrovni stačí připomenout jižní Moravu v roce 2020. ANO zvítězilo, ale hejtmanem se tehdy stal nevítěz voleb, lidovec Jan Grolich, protože KDU-ČSL, Piráti, ODS a Starostové pro jižní Moravu sestavili většinu a nejsilnější samostatné uskupení ANO zůstalo mimo vedení kraje. A Brno v roce 2018? ANO vedené Petrem Vokřálem vyhrálo, primátorkou se přesto stala Markéta Vaňková z ODS. Vítěz skončil v opozici.

Každý ten příběh je samozřejmě pestrobarevný. Spojuje je většina sestavená bez vítěze voleb. Samotná taková většina je v poměrném volebním systému legitimní, zároveň však destruuje důvěru lidí ve smysl demokratických voleb. První místo ještě není většina a hlasy odevzdané ostatním kandidátkám mají stejnou hodnotu. Právě proto má smysl hledat úpravu, která zachová svobodu politické dohody a současně dá volebnímu pořadí srozumitelný význam.

Vítěz by měl vždy dostat první, časově omezenou příležitost sestavit většinu. Předloží nabídku, program a návrh vedení. Pokud podporu nezíská, pokusu se vzdá nebo stanovenou lhůtu nevyužije, přijde na řadu druhý, potom třetí a další. Takové pravidlo nikoho nepřinutí hlasovat proti vlastnímu přesvědčení. Zastupitelé zachovají právo nabídku odmítnout. Krátké lhůty zabrání dlouhému čekání. Vítěz však bude muset veřejně ukázat, zda umí získat partnery, a voliči uvidí, jak jeho pokus dopadl.

Česká debata má navíc zvláštní příchuť: antibabiš pokračuje i v komunální politice. Jeho mechanické přenášení na radnice považuji za mimořádně hloupé. O spolupráci mají rozhodovat schopnosti konkrétních lidí, jejich důvěryhodnost a dohoda o potřebách města. Stranická značka sama nevysvětluje, kdo dokáže opravit školu, připravit rozpočet nebo uhlídat veřejnou zakázku. Ti, kteří se označují za »demokraty«, tím navíc mohou promarňovat příležitost ke kultivaci ANO zdola. Kritizují jeho centralizaci a firemní či holdingový styl řízení. Právě mezi místními členy a zastupiteli přitom mohou vyrůstat lidé schopní fungování hnutí do budoucna ovlivnit jako jeho úspěšní komunální politici.

Zastupitel, který nese odpovědnost za obec, musí vyjednávat, vysvětlovat své kroky a přijímat veřejnou kontrolu. Vlastní výsledky mu mohou dát autoritu také uvnitř hnutí. A ti zastupitelé, kteří jsou členy ANO, mohou tuto zkušenost přenášet do jeho členské základny. Plošná izolace je nesmysl a naopak může posilovat závislost na centrálním vedení. Sebevědomí demokratů by se mělo projevit schopností politického soupeře posuzovat, vyžadovat od něj odpovědnost a jednat s ním tam, kde je možná věcná dohoda. Trvalé vylučování může nakonec upevňovat právě tu podobu ANO, kterou kritizují.

Obcházením vítěze se dá získat radnice a posty a prebendy s tím spojené. Důvěra voličů se však s touto zkušeností bude získávat podstatně hůř.

Michal Hašek

PS.: Autor textu nikam nekandidoval a je spokojeným nestraníkem a politickým důchodcem.