Malé zamyšlení k jednomu osudovému, rozhodně však ne černobílému datu!
Lidský život nebývá černobílý. Ani dějiny takové zpravidla nebývají. Symbolické datum 21. srpen bude v našich dvou rozdělených zemích, ČR a SR, už navždy spjato s rokem 1968. Vojska Varšavské smlouvy tehdy vstoupila do Československa. Do Československé socialistické republiky. Dnes už jsme přišli jak o to Československo, tak i o ten socialismus.
21. srpna 1968 poněkud zmatení vojáci spřátelených armád vstoupili do naší země, aby tu (dle pokynů shora) chránili a bránili ohrožený socialismus. Mnozí zde zůstali až do počátku 90. let. Odešli vlastně až po porážce socialismu. Československý lid je zrovna nemiloval (a ani srdečně nevítal jako v roce 1945), a oni tak byli svým způsobem odsouzeni k povinnosti žít v jakémsi ústraní vojenských kasáren a ostrakizovaných prostorů.
Záměrně jsem pro tu tehdejší vojenskou operaci použil slovo vstup, nikoli invaze, ani okupace, ale ani internacionální pomoc…
Pro mnohé komunisty (prý rozdělené na dva tábory), ale i nekomunisty tím skončila jedna éra. Skončilo tzv. Pražské jaro. Prý pokus o vlastní cestu socialismu, prý pokus o socialismus »s lidskou tváří«.
Říká se, že třeba slovo demokracie nemá přívlastky. Pokud je dostává, přestává už pak být samo sebou. Možná je tomu tak i v případě socialismu… Buď prostě je, anebo není.
Sami někteří komunisté považují srpnovou vojenskou intervenci za tragédii, která celosvětově poškodila prestiž socialistického hnutí. Dle jejich slov, míněných čistě a upřímně, to tragédie pro socialismus byla. Událost, která (pro mě trochu paradoxně) má na svědomí i konec romantického rusofilství u značné části české kulturní veřejnosti.
Jestli něco mohu vyčíst minulému režimu, pak to, že neuměl lidem některé věci lépe vysvětlit. Jednak neuměl lidem vysvětlit a doložit lesk a bídu života na Západě, jednak neuměl vysvětlit, proč byl vstup vojsk proklamovanou »internacionální pomocí«. Namísto toho od Strany odehnal mnoho autentických komunistů a namísto nich do Strany začali vstupovat vedle pravověrných komunistů i bezpáteřní kariéristé typu Petra Pavla a jemu podobných.
Normalizační čistky bohužel skutečně otřásly »světovou« prestiží socialistického hnutí. Ale hlavně »u nás doma«. A dělali je většinou »naši lidé«. Bylo by chybou si to dnes nepřiznat.
Na straně druhé přišlo období jednadvaceti let, v nichž se dalo žít důstojným a relativně klidným životem.
Dvacet jedna let, kdy se rodiče nebáli mít děti, kdy existovaly celkem normální vztahy na pracovišti, kdy se člověk nebál toho, co bude zítra a nezotročovala jej dluhová oprátka jménem hypotéka.
Doba, v níž (s výjimkou udavačů, kteří však úspěšně fungují i dneska) prostě byl prostor pro normální slušnost a mezilidskou blízkost. Tehdejší režim doslova počítal s každým člověkem. Naproti tomu režim po roce 1989 nepočítá s celým národem. A nejedná se dnes o »kapitalismus s lidskou tváří« ani náhodou!
I dnešními slovy mnohých tehdejších disidentů se tak v období let 1968 až 1989 našel ve společnosti prostor pro lidskou slušnost či solidaritu, smetenou až listopadovým uragánem v 89.
Mezinárodní vojenské otázky šly tak trochu mimo nás. Jako jdou dnes. Podle nejnovějších průzkumů nezaujaté části historické vědy šlo v roce 1968 o vyrovnání (jakousi paritu) vojenských sil. A šlo rovněž o rozmístění zbraní (i těch jaderných) mezi Východem a Západem.
Objevují se též nezpochybnitelné důkazy o tom, že v Československu v průběhu tzv. Pražského jara probíhaly procesy a pokusy o demontáže socialismu a jakýsi plán »barevné revoluce«. O tom, že za západní hranicí nebyly státy a armády beze zbraní, dnes rovněž není pochyb.
Z hlediska ekonomického jsme tenkrát měli suverénní a soběstačný stát. Zřízení, v němž platila sociální práva. Můžeme totéž říct nyní? Jen ty banány občas chyběly, ale zase jsme na polích a záhumenkách pěstovali brambory.
Dějiny opravdu nejsou černobílé. Virtuální pohled na minulost samozřejmě přináší i úvahy o tom, že privatizační »loupež tisíciletí« mohla v Československu nastat už o 21 let dříve. A že v listopadu a v prosinci 1989 také nikdo z vlivných »nesliboval« zánik socialismu a že mnozí naivně uvěřili v návrat tzv. osmašedesátníků k moci.
Varšavská smlouva vznikla až po NATO. S jejím zánikem však NATO nezaniklo! Východní blok byl po roce 1989 podveden a zneužit, což má dnes fatální a krvavé důsledky právě na východě Evropy. Znovu se tam implementoval militarismus a fašismus, který tam byl přes 30 let přiživován ze Západu.
Mnoho českých občanů nechápe, o co jde ve válce na Ukrajině. Mnoho českých lidí si ztotožňuje dění na Ukrajině s událostmi roku 1968 v Československu. Mnoho českých lidí si promítlo do války na Ukrajině svou vlastní, ale i zděděnou frustraci ze srpna 1968 v Československu. To, že tenkrát nemohli či nechtěli pochopit mezinárodní souvislosti, že se tenkrát nemohli či báli hlasitě projevit.
Tak si to v předloňském, loňském, ale i letošním roce chtěli »vykompenzovat« a »vydemonstrovat« tím, že se emocionálně ztotožnili s nedemokratickým režimem v zemi, v níž však už 10 let probíhá občanská válka a v níž existují prvky zjevného nacismu. A že k nám do Prahy teď mají přijet vojáci pluku AZOV, to považuji přímo za CHUCPE.
A ta jejich falešná paralela s Mnichovem 38 opravdu také nesedí, neboť my jsme v pohraničí české Němce ani nediskriminovali, ani neostřelovali. Ale to už je zase jiná historická epizoda…
Buďme vděční našim minulým, socialistickým československým politikům, za to, že se zasadili, aby u nás občanská válka nikdy nebyla. A aby se tu neopakoval návrat fašismu!
Minulost není černobílá a černobílý jistě nebyl ani rok 1968 v Československu. Můžeme si však dnes přát jen jediné. Mír světu a důstojnost každému člověku. V každé době!
»Bojem proti fašismu bojujeme za lepší svět!«
V každé době…
A ještě jedno mějme prosím na paměti. S pádem tábora socialismu padl v Evropě i tábor míru.
A zbraně se dnes, znovu, stejně jako za druhé světové války, přesouvají ze Západu směrem na Východ.
Děje se tak bohužel i za účasti naší země, České republiky. Země, jež se v rámci své socialistické minulosti (na rozdíl od současnosti), dříve coby Československá socialistická republika, těšila značnému respektu světové mírové veřejnosti.
Mírové nebe nad hlavou a vnitřní pokoj v nás!
Marek Adam
Bezesporu šlo v roce 1968 o pokus o kontrarevoluci, i když se lidem slibovalo zdokonalení socialismu. Českoslovenští komunisté situaci nezvládli.
Největší ostudu od roku 1989 dělal Československu válečný zločinec ožralý Havel. Petr Pavel prohlásil, že ctí odkaz Václava Havla.
Havel prohlásil, že musíme na Západ, a na to konto pustil západní zloděje a gaunery do Československa a nechal ho Západu kompletně vyrabovat a vykrást. Zápaďáci museli být v ČSSR jako v Jiříkově vidění, když je tady nechal Havel rabovat a krást. Taky za to instalovali v USA sochu Havlovi, a za zády se mu pokrytecky smějí.
Dnešní Fiala a Rychetského Pětikoalice a Pavel se drží Havlova dědictví a rabování rozbitého Československa vesele dál pokračuje.
Tohoto všeho jsme byli od roku 1968 ušetřeni díky prozíravé politice představitelů ČSSR. Dnes bychom opět potřebovali pomoc z Východu jako v roce 1968, protože republika je dnes vyrabovaná a jde o žebrácké holi.
S tím jmenováním jednoho bezpáteřního komunisty mně ten apologet komunistické zvůle rozesmál. Takže fakta. Před rokem 1989 bylo v KSČ cca 1200000 občanů. Hned po revoluci jich bolševickou legitimaci zahodilo 900000. Ano tolik bylo těch bezpáteřních.😀
Kdepak udělali soudruzi nejen v NDR chybu?.
Kariéristi se vždycky hrnou za mocnými. Uvidíme, kdo všechno převlékne kabát, až se to tu obrátí. Možná i sám Brázda?
Mnoho členů KSČ muselo stranu opustit, protože by jinak přišli o práci. No a řada proto, že se na ně straničtí funkcionáři v listopadu 89 vykašlali. Právě tady, ve volbě vedení, jsme udělali chybu. Existence jako Čalfa, Urbánek apod. tam neměly co dělat.
Je krásné číst když komunisté obviňují prezidenta z členství v KSČ a sami schovali svou značku do předvolební koalice Stačilo, Vy jedete v Rychetského podvodu?