Já mám dneska Nový rok. A protože s velkým eN, tedy 1. ledna. Poněvadž včera se hrálo silvestrovské derby. Sice v Tiraně, sice v jiném obsazení, než v tom odvěkém, tradičním S+S, nicméně způsobem hry si s ním zadalo až hrůza. Tedy ze strany postav (schválně nepíši hráčů, neřku-li fotbalistů) v bílých dresech. Pouťák pro žízeň. Krátké přihrávky stojícího na stojícího ve středu hřiště, prostě silvestrovský ťukec, jak ho známe z onoho klání rudých legend proti těm sešívaným. Jenže ty už své mají dávno za sebou a jdou si poslední den v roce kopnut pro zábavu, pobavit fanoušky, a taky aby jim večer víc chutnalo. Na rozdíl od těch, kteří se v reprezentačním dresu představili v albánské metropoli.
Jestli si někdo myslí, že – obrazně řečeno – setnutí Šilhavého hlavy něco vyřeší, hluboce se mýlí. Střídání reprezentačních trenérů ani ve fotbale, ani v hokeji, nic nezmění. Špatná od základu je výchova mládeže od těch nejmenších. Tam je zakopaný pes, kterého však nikdo nechce vykopávat.
Byl to včera večer hodně smutný pohled na mátožné figury, bez zájmu špacírující po tiranském pažitu. S nasazením a nadšením domácích plejerů srovnatelný v ničem. Ke sportu porážky samozřejmě patří. O tom žádná. Prohrát se může, záleží však jak. Jsou prohry a prohry. Takhle prohrát, jako včera Česko v Albánii, je však nepřípustné. Stane-li se už, má přijít reakce. Já bych fotbalovou reprezentaci rozpustil a počkal si pár let, až si vychováme takové hráče, pro které bude dres národního týmu posvátný. Než takovou blamáž, to opravdu raději nic. A nic se nestane. Evropskému, natož světovému fotbalu, chybět rozhodně nebudeme.
Píši to samozřejmě s velkou nadsázkou a s vědomím toho, jak jsem před týdnem chválil, že to s českým fotbalem není až tak špatné. No není – ale na klubové scéně, kde jsme vytvořili tři konkurenceschopné týmy. Slavii, Spartu a Plzeň. Samozřejmě i díky tomu, že jejich řady zdobí reprezentanti řady jiných zemí, především z Afriky a severní Evropy.
Dominance tohoto trojlístku je patrná i v domácích vodách. Třetí Plzeň by se ztrátou osmi bodů (za dvě prohry a jednu remízu) ve většině soutěží starého kontinentu ve srovnatelné časové fázi vedla ligovou soutěž. Takhle se dívá na záda oběma dosud neporaženým pražským »S«.
I když – Slavia měla v 11. kole při výhře 3:2 v Liberci dosti namále a tenhle (jinak herně vynikající) zápas rezonoval v odborných i laických kruzích hlavně na počátku týdne. I Komise rozhodčích FAČR se totiž shodla na tom, že červenobílí zkraje druhé půle neměli za údajné Preislerovo hraní rukou kopat penaltu, z níž Nizozemec Mick van Buren srovnal na 2:2. A bylo to evidentní – na stadionu snad přečin proti pravidlům v daný moment viděl jen videorozhodčí Miroslav Zelinka. Zarážející pak je, že hlavní sudí Ondřej Pechanec na jeho popud kouká na monitor a vidí, co není. Kdyby pískl penaltu v momentě, kdy má na rozhodování v reálném čase pár vteřin, neřeknu ani popel, ovšem tady měl na všechno dost času. Nepochopitelné!
To se rázem vyrojilo spekulací, jak to tak již bývá. Někdy až úplná schizofrenie. Zvláště když se to dá na misky vah se zápasem Sparty, jíž v Hradci Králové sudí Petr Hocek po 20 minutách hry nesmyslně vyloučil útočníka Olatunjiho po faulu, který snad ani nebyl faulem. Podezřívání, spekulace a korupční scénáře jsou sice mnohdy přitažené za vlasy, ale vycházejí ze znalosti historie české ligy, kterou si ještě z dob kapříků a jablek živě pamatujeme, případně ze současného dění především v nižších soutěžích. A vrcholem ledovce je pak tristní pohled na reprezentační »výkvět«.
Jednu poznámku si ale neodpustím. Neuznávám argument, že Slavia vyhrála u Nisy jen díky videorozhodčímu Zelinkovi a jeho vymyšlené penaltě. Kdyby k ní bývalo nedošlo, třeba by se hosté do Slovanu zakousli ještě více a vyhráli by, dejme tomu, 5:2. Je to stejné, jako argumentovat, že kdyby dva týdny předtím v derby »S« býval sudí správně vyloučil v první půli za stavu 0:0 sparťana Preciada za zákeřný zákrok na nohu Provoda, Slavia by vyhrála. Kde je to psáno? Třeba by se Sparta zatáhla a v tom případě by nedošlo k proměněné penaltě Jurečky, navíc by mohl hostům vyjít nějaký brejk. Kdepak, takhle spekulovat nelze. Jiné by to bylo, pokud by hlavní arbitr pískl vymyšlený pokutový kop v čase 90.+7 a hned po jeho proměnění pak naposledy foukl do píšťalky. Výše popsané ale není tenhle případ…
Přesto si neodpustím ještě malou kritiku (té velké už jsem dnes použil až dost). A to směrem ke kouči Slavie Jindřichu Trpišovskému. Ten s poukazem na (ne)penaltu v Liberci po zápase uvedl následující: »Upřímně jsem to celé neviděl ani po zápase. Byl tam chumel hráčů a podobná situace jako při derby, když zahrál rukou Igoh Ogbu. Taky jsme původně vůbec nevěděli, proč se penalta kopala.«
Ten »chumel hráčů« Trpišovskému docela věřím, ale to, že by bezprostředně po Ogbuově ruce v derby nevěděl, která bije, nikoli. Vždyť to bylo evidentní. Jediný, kdo se v Edenu z (následně odvolaného) gólu Chytila na 2:0 radoval, byl sám Chytil. Všichni ostatní tušili, že se bude dít něco úplně jiného než oslava vítězné pojistky…
Takže sportu zdar – a úspěšný víkend všem sportovcům i nesportovcům.