Danuše Nerudová, blondýna par excellence, je známa tím, že když neví, jak dál a nemůže používat jednu stále se opakující frázi, vyhrkne něco, nač rozumně myslící člověk často nemá ani sil zareagovat. Je to účelné. Oponent zapomene, nač vlastně měla odpovědět. Je při tom vzorem namyšlenosti, neschopnosti myslet vlastním mozkem a vlastně i primitivnosti. Kdo normální by, kromě jedné paní učitelky z Brna, která se ocitla náhodou na obrazovce, ale to bylo dávno a od té doby ji nikdo před obrazovku nepozval, vyřkl slova o tom, že nás v roce 1945 osvobodili Američané? Poté, jak na to upozornila i pravicová média, se paní Danuše zatvářila vítězoslavně ve stylu: to jsem vám to nandala. Snad i ten málo vzdělaný a ještě méně si z minulosti pamatující Lipavský, který byl také účastníkem besedy u Václava Moravce, pochopil, co řekla za blbost.
To všechno ovšem už víme a řada komentářů byla o tom už napsána.Co ovšem nevíme, nebo většina sledujících diskuse u Václava Moravce neví, je to, že následně, namísto toho, aby se omluvila, dejme tomu za přeřeknutí (?), nebo raději mlčela, na svém facebookovém profilu ještě svou hloupost podtrhla. Lidová moudrost hovoří o mazání se v h…. – doplňte sami. Prý nebýt politického rozhodnutí velení Rusů a Američanů, naše země by byla osvobozena americkými vojsky a bylo by vystaráno. Chápu, že jako žena nemusí být zběhlá ve vojenských věcech, jako profesorka univerzity, by ovšem měla znát alespoň zeměpis. Země, a nejsou myšleny jen Čechy, totiž není jen Praha a silnice z Plzně do hlavního města, ale také podhůří Krušných hor, Pojizeří, Vysočina, Morava, Slezsko a v roce 1945 celé Slovensko. Pokud jde o území mimo Prahu, tedy o ostatní neosvobozené české území, to by osvoboditelé vyvěšující svůj vítězný prapor nad Hradem ponechali zřejmě esesákům, kteří se odmítli podřizovat rozkazům generála Schörnera, jenž velel Festung Böhmen? A v hlavním městě by ona osvoboditelská armáda zřejmě odmítla jednat s Českou národní radou, protože by si přivezla (nastolila) svého hejtmana a nevzala tak na vědomí košickou vládu a její program? Tak totiž Američané postupovali na západě Čech.
Ví paní Danuše Nerudová, že americký generál Patton měl u nás všeho všudy 150 000 vojáků a že proti němu stála stále ještě dobře fungující skoro milionová nacistická armáda, jejíž významnou součástí byla právě vojska SS? Teprve po Remešské v podstatě separátní smlouvě (7. května) nacisté ukončili boje na západní frontě. Proti Rudé armádě a českým povstalcům, a to nejen v Praze, však nacisté bojovali dál. Svědčí o tom dodnes udržované památníky na místech, kde v posledních okamžicích války krutým způsobem hynuli čeští partyzáni a civilisté. To již byla v plném proudu Pražská operace Rudé armády. Američané, pokud by se přece jen rozhodli vydat po vstupu do Rokycan na pochod ku Praze, nepochybně by se střetli s odporem, zvláště pak s Pücklerovými třiceti pěti tisíci esesáky rozmístěnými na jih a jihozápad od Prahy a s Weidingerovými SSgrenadýry, kteří se ku Praze na počátku povstání přesunuli od Drážďan a vlastně doobklíčili bojující město. Byla by to krvavá cesta. Nedivil bych se, kdyby vyšlo najevo, že velící americký generál Omar Bradley řešení nepostupovat dál, uvítal.
Nepochybuji o tom, že v rozhodnutí odmítnout Eisenhowerovu nabídku pokračovat v bojové akci až do Prahy hrály své důvody také politické zájmy. Ale ty vojenské byly pro odmítnutí zcela dostačující. Nešlo totiž jen o možné střetnutí s vojsky Koněvova frontu, ale i z opačné strany přicházejícími Malinovského jednotkami. Vklínit se do dvou rozjetých armád o statisících mužů by nemuselo dopadnout ani pro americký klín dobře. A na dohody za pochodu, kdy se stále ještě bojuje, času moc nebylo.
Pro europoslankyni Danuši Nerudovou přidám ještě několik dalších informací. Především, ač to byli Američané, kdo vstoupili první do Plzně a podle současného pojetí město osvobodili, volby v roce 1946 zde vyhráli komunisté, stejně jako v Praze.
Tvrdit, že Američané zemi, náš stát, tedy celý, ne jen jeho okrajový úsek, osvobodili, nebo zveřejnit následně upravený citát, že mohli osvobodit, kdyby nedošlo ke zmíněné dohodě, je nesmysl. Vždyť kromě zmíněné Prahy, Plzně a Pošumaví by zůstala většina republiky na krku Rudé armádě, rumunských a polských jednotkách a vojácích Československého armádního sboru.
Připomínám, že ona osvobozovací cesta začala již 20. září 1944, kdy poprvé vstoupila na území naší republiky Rudá armáda. Ta vesnice se jmenovala Kalinov a byla na Midzilaborsku. Byly zde kruté boje a obec musela po válce vlastně vzniknout znovu. Mohu to potvrdit, o jednom výročí jsem v ní byl. 6. října přešly i československé jednotky Duklou. Stálo to mnoho životů. Našich vojáků i rudoarmějců. Cesta na západ, k osvobození, měla být odtud však ještě dlouhá. Projít slovenskými horami a průsmyky, překonat obranu fašistů v Bílých Karpatech, před Brnem, na Ostravsku, znamenalo sto čtyřicet tisíc životů rudoarmějců a tisíců vojáků dalších armád. Možná, že by Danuši Nerudové stálo za to navštívit hřbitov rudoarmějců nad Liptovským Mikulášem, bratislavský Slavín, brněnský centrální hřbitov či pražské Olšany. Téměř na každém hřbitově v Česku najdeme památník padlého rudoarmějce.
A vojska na západě? V té době, tedy v září byli spojenečtí výsadkáři obklíčeni u Arnheimu, americká armáda obsadila Luneville, což bylo ještě příliš daleko od hraničního Štrasburku. Aby se dostala k nám, musela teprve překonat Rýn, u Ramagenu přejít lehce získaný most a pak projít přes celé jižní Německo až k rakouským hranicím. To nehovořím, že proti ní stál jen zlomek bojových německých jednotek, co proti Rudé armádě, které, kromě nacistických fanatiků, už měly spíše zájem se vzdát, než bojovat.
Tak byla cesta do západních Čech daleko snadnější, než Rudé armády. Ostatně záměr vstoupit na naše území byl dohodnut v souvislosti se zmíněným rychlým postupem. Podmínkou sovětského velení bylo tehdy jen to, že Američané se zastaví tak, aby se nevklínili do plánovaných operací Rudé armády. Proto pás Karlovy Vary, Plzeň (Rokycany), České Budějovice. Tato dohoda byla dodržena.
Cesta Američanů k nám byla nepoměrně snadnější než rudoarmějců. Bylo chybou minulého režimu, že se jejich účast na osvobození snažil překrýt jednostranným výkladem. Nyní tomu však bohužel není jinak. Ovšem z opačné strany. Tvrzení Danuše Nerudové je ale již za hranou. Nechce se věřit, že vysokoškolská profesorka může vyslovit takovou hloupost, jakou vyslovila ve zmíněné nedělní besedě. Protože to není její jediný věcný úlet, nezbývá se zeptat, co některé voliče vede k tomu, že právě jí dali své hlasy? Nechce se mi věřit, že úroveň našich obyvatel je natolik nízká, že se nechají zastupovat neuměteli, jako je paní Danuše. Že by část našich spoluobčanů byla skutečně tak primitivní? Asi ano, když právě Danuši Nerudovou si vybrali nejen za kandidátku na prezidenta, ale zvolili také europoslankyní a umožnili, aby jí jen krůček chyběl k tomu, aby se stala eurokomisařkou.
Stalo se, není bohužel jediná z těch pomazaných, na níž se hodí má otázka. Důsledky sklízíme my všichni…
Přesto si myslím, že »Slepice nepatří do Katedrály« (Francisco Goya).
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.