Autentická levice ve střední Evropě je deklarované klišé, ale skutečná levicová politika je u nás dlouhodobě tématem, které by se v diplomatickém jazyku dalo nazvat »persona non grata«. Přitom základem levicové politiky nejsou žvásty typu, jestli jste nebo nejste levicovou stranou, ale jak ti, které zastupujete, mají hluboko do talíře.
Musíme si přiznat, že oproti západním zemím tu levicová politika neexistuje. A to, že se některé strany deklarují jako levicové, neznamená, že opravdu razí levicovou politiku a přijaly tento přístup jako hodnotové měřítko a jako svou ideologii. Z mého pohledu »být levicovým« rozhodně není sprosté slovo. Jenže mít sociální cítění a ochotu – a to bych chtěl zdůraznit – něco obětovat a být za to ostrakizován, zejména mainstreamovými médii, to jako by v politických stranách, označujících se za levicové, vymizelo.
Nemluvil bych o nějakém populismu, jenž je tak typický pro děti bývalých komunistických funkcionářů, kteří nalezli do všech nám známých politických stran v České republice. Toto měřítko by člověk měl mít v sobě. Takových politiků je bohužel pomálu. Spočítal bych je na prstech ne obou, ale jedné ruky. Mám tím na mysli ty, co opravdu bojují za dostupnost lékařské péče bez protekce, za základní životní standardy, jako je bydlení a jídlo, za přijatelné ceny. Zdůrazňuji slovo »opravdu«. Nikoli jen to, když deklaruji, že za tyto cíle budu bojovat, ale že za ně opravdu bojuji, což u nás, a to si přiznejme, prakticky neexistuje.
Někteří by měli vzpomenout, a dnes již pamětníci chybějí, na jakých základech vznikla komunistická strana v roce 1921. O to děsivější je štítivost některých členů KSČM a SOCDEM ke své minulosti. Dnes se jejich přístup dá shrnout do rčení »nemusí pršet, stačí, když kape«. A já dodávám – hlavně do našich kapes. To ale není levicová politika, ale vyčůránkovství. Vše je lemováno oportunismem a osobní zbabělostí, a takhle si já levicovou politiku nepředstavuji.
Luděk Růžička, advokát a publicista, předseda hnutí Má vlast ČMS
Diskuze je uzavřena.