Je problematické, když někdo není schopen dodržet slib, který dal. Je ještě více neudržitelné, když jde o člověka ve veřejné funkci a neodpustitelné, když někdo není schopen dodržet slib ústavní. To se týká nejen poslanců a senátorů, ale, žel, i členů vlády. Pro jistotu ústavní slib člena vlády ocituji. »Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.«
Ústava mimo jiné stanoví, jak je to s mezinárodními smlouvami a jejich závazností (čl. 10). Stále platí, Ústava má nejvyšší právní závaznost a stejnou mají i lidskoprávní závazky, ke kterým jsme přistoupili v rámci vstupu do EU. Česká republika respektuje princip jediné Číny, ten nebyl v žádné bilaterální smlouvě mezi ČR a ČLR zpochybněn. Jediným mezinárodněprávním subjektem národů Číny v rámci OSN je právě ČLR, která je i stálým členem Rady bezpečnosti OSN. Nakonec, bylo to právě bývalé Československo, které jako čtvrtý stát na světě ČLR v roce 1949 mezinárodněprávně uznalo.
Tak se ptám, jak svůj ústavní slib myslel např. Jan Lipavský? Jak chce vysvětlit, právě z pohledu svého ústavního slibu, svá jednání se zástupci mezinárodněprávně neuznaného Tchaj-wanu? Jistě na světě existuje mnoho sporných teritorií, o která se vedou boje různé intenzity, jako o tento ostrov, který také např. dočasně ovládalo Japonsko a na který se stáhla armáda nacionalistického Kuomintangu v roce 1949 po skončení občanské války. Na podobné otázky bych se mohl ptát, pokud jde např. o Golanské výšiny, Náhorní Karabach, Západní Saharu nebo Libyi, Kosovo, ale i řadu dalších území na všech kontinentech, kde nadnárodní korporace a držitelé peněz uplatňují princip, »když se dva perou, třetí se směje«, tedy rozhádat obyvatele a těžit z jejich sporu. Nacionalismus a separatismus, vyvolávání nenávisti, ohrožují stabilitu, a tedy i přirozené lidské právo na rozvoj, protože je s tím vždy spojena ekonomická krize, řešení jiných otázek než potřeb lidí práce. Ne každý národ zvládne rozchod jako Češi a Slováci, a i když to bylo neústavní a nebylo to krvavé, bylo to za cenu velkého snížení životní úrovně pro občany obou našich nástupnických států a vydělaly na tom jen zahraniční firmy. No, ale to odbočuji.
Opravdu by mne zajímalo, jak se mohou někteří naši poslanci a senátoři, členové vlády, vypořádat se svým ústavním slibem, když ve své funkci postupují v přímém rozporu s ním. Uvedu ještě jeden příklad, naše Listina základních práv a svobod, součást ústavního pořádku, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, vyhlášený jako závazná mezinárodní smlouva pod č. 120/1976 Sb., jasně říká v čl. 20, cituji: Odst. 1) Každá válečná propaganda je zakázána zákonem. Odst. 2) Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem (u nás trestní zákon č. 40/2009 Sb. v §§ 406 a 407). Jak mám pak rozumět tomu, že ve vystoupeních ústavních činitelů je zatím bez trestu šířen názor, že jsme ve válce, ale parlament se na ničem takovém neusnesl. Nebo že je nepřijatelné, aby ruští sportovci mohli reprezentovat svou zemi na mistrovství světa na olympiádě, nebo dokonce, že jim máme zabavit majetky a vyhostit je. Stejně tak nepřijatelná vyjádření k ČLR a jejím firmám a občanům – nevím nic o tom, že by kdokoli z představitelů ČLR, vedení KS Číny, říkali, že ČR je nepřátelský stát, ale ve vystupování našich představitelů se to takovými vyjádřeními jen hemží.
Když tedy nerespektují ústavní činitelé svůj ústavní slib nebo dokonce postupují přímo v rozporu s ním, jak mohu věřit tomu, že mají čest a svědomí a že dodrží třeba své předvolební sliby? Může mi na to některý z nich odpovědět?!
JUDr. Vojtěch Filip
Diskuze je uzavřena.