V dnešním informačním prostoru je pravda někdy rychlejší než ropa v potrubí. A někdy také mnohem pružnější.
Nejprve přichází zpráva z Ukrajiny: ropovod Družba je po útoku (nevíme ale koho) poškozený, diplomatům se ukazují škody a svět dostává další důkaz, že válka zasahuje i energetickou infrastrukturu. Podobně jako v případě Nord Streamu.
Evropa si povzdechne, analytici začnou kreslit grafy a komentátoři vysvětlují, proč právě teď nastane energetická apokalypsa číslo 37.
Jenže pak se stane něco zvláštního.
Do příběhu vstupuje slovenský premiér Robert Fico, který se podle zpráv domluví s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyen, že tranzit ropy přes Družbu se musí obnovit – a to bezodkladně. A aby to nebylo jen politické přání, údajně se objevují i satelitní snímky naznačující, že potrubí vlastně není zničené.
Takže máme ropovod, který byl poškozený… ale zároveň není.
V normálním světě by zde příběh skončil. V tom našem ale přichází další kapitola.
Z druhé strany Atlantiku totiž přichází zpráva, že Spojené státy povolily nakupovat ruskou ropu, která už je naložená na tankerech – tedy ropu z Ruska, kterou se svět snaží zároveň sankcionovat, omezovat i obchodovat s ní. Státy ji však mohou nakupovat jen po dobu 30 dní. Do té doby se buď opraví ropovod Družba, nebo skončí konflikt kolem Iránu. Spíše tedy ani jedno.
Výsledkem je fascinující geopolitická logika:
ropovod je rozbitý,
ropovod je funkční,
ropu nepoužíváme,
ropu kupujeme – pokud už je náhodou na lodi.
V této chvíli by se možná hodilo přizvat filozofy, aby vysvětlili nový energetický princip: ropa existuje současně ve stavu sankce i obchodu, podobně jako Schrödingerova kočka existuje současně živá i mrtvá.
A zatímco politici, diplomaté a energetické společnosti posouvají hranice reality, běžný Evropan jen sleduje zprávy a snaží se pochopit jednoduchou otázku:
Je ten ropovod vlastně rozbitý, nebo ne?
Možná je odpověď jednoduchá: záleží na tom, kdo právě píše tiskovou zprávu.
Jan Klán