Proč zatím odmítnout přijetí eura….

V pátečních Hospodářských novinách se redaktor L. Vajnert ve svém článku »Jak zdůvodnit, že Česko nemá přijmout euro? Už je nutná náročná gymnastika« snaží zdůvodnit, proč u nás přijmout euro.

I já jsem v roce 2005 patřil ke stoupencům přijetí společné evropské měny. Z řady důvodů mně to tehdy připadalo jako rozumné. Byl jsem přesvědčen, že to může pomoci rozvoji národního hospodářství a že to nepoškodí životní úroveň českého obyvatelstva. A naopak, že jí to dlouhodobě prospěje. Nebyla to sociální demokracie, kterou jsem tehdy vedl, a nebyla to vláda pod mým vedením, jež tvořily strany, které byly připraveny akceptovat euro namísto koruny, ale byla to ODS, která tehdy torpédovala jakékoliv představy o přistoupení republiky k euru.

Viděl jsem tehdy také, že Slovensko je připraveno přijmout evropskou měnu a také jí v roce 2009 skutečně přijalo. A nebylo tam velkých disonancí v této otázce mezi liberální pravicí a levostředovou vládní koalicí R. Fica, která proces přístupu do EMU dokončila. Je třeba dodat, že největší politický partner ODS na Slovensku, Dzurindova strana, dnes již neexistující, prosadila ve své vládní koalici předcházející Ficově vládě přijetí eura.

Autor zmíněného článku v pátečních (11. 4.) Hospodářských novinách se zmiňuje o tom, s jakým konverzním kurzem české koruny a eura jsem prý chtěl vstoupit do eurozóny. Cituji celou pasáž, která se mne v jeho článku týká: »Víte, s jakým kurzem chtěl vstupovat do eurozóny Jiří Paroubek? Mluvil o kurzu 25 Kč za euro. Byla to sice střelba na běžící terč, protože datum vstupu Česko na rozdíl od slovenských sousedů, kteří sáhli po takřka první příležitosti, nikdy nestanovilo, ale kdyby se tak stalo, Češi by zásadně netratili. Kurzová konvergence je dávnou minulostí, a tak jsme po 20 letech po Paroubkově věštbě přesně na 25 korunách za euro.«

No, v této pasáži článku vypadám na jedné straně jako perfektní věštec budoucího vývoje české koruny. Ale na straně druhé musím říci, že jsem o tomto kurzu, tedy 25 Kč za euro, uvažoval jen jako o kurzu průběžném. Tedy o kurzu, který se ve prospěch koruny bude ještě zpevňovat. Pokud jde o mou »věštbu«, byla pronesena na jedné z mých státních návštěv, tedy na zahraniční cestě, kde se mne čeští novináři v roce 2006 ptali, jak vidím vývoj relace české koruny a eura do budoucna. Řekl jsem jim, že během několika let se česká koruna dostane z kurzu, který byl tehdy mezi 26 až 27 Kč za euro na 25 Kč za euro. A že pak bude docházet k dalšímu zpevňování české koruny, pokud se české hospodářství bude vyvíjet úspěšně.

Připomínám, že v letech 2005 a 2006, kdy jsem byl českým premiérem, dosahovalo české hospodářství meziročního růstu až k sedmi procentům. A i když v obou letech byly vykázány jako výsledek hospodaření státního rozpočtu schodky, bylo v těchto dvou letech souhrnem vytvořeno 110 miliard Kč rozpočtových rezerv. Mimochodem, na konci roku 2006 bylo v aktivech českého státu 158 miliard rozpočtových rezerv. Z nich ovšem již v roce 2008 použila Topolánkova vláda a její ministr financí Kalousek nezodpovědně 60 miliard Kč k tomu, aby »vylepšili« hospodaření státu. Tedy v době, kdy stát zažíval ještě mírný hospodářský růst a bylo třeba se připravit se stávajícími rezervami na otřesy a propady HDP a státního rozpočtu, v té době již očekávatelné světové recese (rok 2008 a zejména 2009). V mnoha svých pozdějších článcích jsem psal o tom, že Česko musí usilovat o zpevnění své měny tak, aby budoucí konverzní kurz koruny a eura byl v poměru 20 až 22 Kč za jedno euro.

Do kurzu koruny a eura se ovšem nepříznivě promítlo v první řadě neumětelství Topolánkovy a později Nečasovy vlády, které vedlo k tomu, že po jistém překonání dopadů světové recese let 2008 a 2009 na českou ekonomiku tyto vlády svou špatnou hospodářskou politikou zabředly do vlastní, »české recese«. Svou neschopností přivedli české hospodářství k dalšímu poklesu.

Druhým faktorem, který měl retardující vliv na zpevňování české koruny, byl tzv. »měnový závazek« Singerova vedení ČNB z listopadu 2013, kterým byl svévolně a uměle vedením ČNB stanoven směnný kurz koruny a eura v poměru 1:27. A ČNB intervenovala proti posilování české koruny. Bylo to skandální, ale kromě mých kritických článků, sporadické kritiky ze strany prezidenta Zemana (ta ovšem poněkud ustala po nástupu nového guvernéra ČNB Rusnoka) se kritika této politiky ČNB prakticky neobjevovala. V koho nebo v čím zájmu vedení ČNB tehdy postupovalo, se můžeme jen dohadovat. ČNB roztočila rotačky a »vyrobila« v letech 2013 až 2016, tedy po dobu, co trval tzv. »měnový závazek«, přes 2 biliony korun. A za ně tehdy nakupovala průběžně eura, aby tento děsivý kurz udržovala nad vodou.

Bohužel, v průběhu času i premiér Sobotka při návštěvě ČNB namísto, aby žádal ukončení »měnového závazku«, tento ekonomický nesmysl podpořil. Nevím, která klika lobbistů jej dotlačila až do budovy ČNB, ale premiér tehdejší české vlády podpořil otevřeně tuto věc. A ministr financí Babiš v té době mlčel… Škoda, zejména od něj bych očekával při jeho národohospodářské erudici, že se vyjádří proti této manipulaci s měnovým kurzem a českou korunou. Na světových finančních trzích se tedy někde »fláká« přes 2 biliony korun, které nikdy neměly být vytištěny a ztěžují tak současnou pozici české koruny.

Dovoluji si tvrdit, že kdyby nebylo neschopnosti dvou pravicových vlád, které zbrzdily vývoj českého hospodářství, a avanturismu zj. Singerova vedení ČNB a koruna by se vyvíjela přirozeným způsobem, mohla už dnes být na rozumném konverzním poměru 20 až 22 Kč za jedno euro.

Nedávno, při jedné z ekonomických debat, organizovaných V. Moravcem v ČT, se jedna z účastnic – jinak vynikající česká podnikatelka – prořekla, že by bylo dobré využít ochoty Čechů k obětem, kterou projevili v době obří inflace let 2022 a 2023, a zavést s další nutnou obětí na životní úrovni českého obyvatelstva co nejrychleji euro. Paní podnikatelka prakticky veškeré příjmy své společnosti dostává v euru, takže má na tom zájem. Ale zájem obyčejných lidí určitě není v tom, aby bohaté společnosti a bohatí jedinci ještě více zbohatli. Ale jde o to, aby životní úroveň šla nahoru i obyčejným lidem. Při zavedení eura v dnešním kurzu, tedy zhruba 1 euro za 25 Kč, by lidé u nás byli okradeni a to hned dvojím způsobem:

• Pokud bychom byli trpěliví a rozvíjeli dobře českou ekonomiku a stlačili schodky státního rozpočtu dolů, kurz koruny by se zvolna zpevňoval a mohl by dosáhnout během několika let mnou naznačeného kurzového koridoru 20 až 22 Kč za jedno euro. Pokud by byl použit ke konverzi do eura dnešní kurz, znamenalo by to, že obyčejné občany vláda, jež o tom rozhodne, vědomě okrade, možná až o 20 % jejich běžných příjmů (výplat, důchodů) a o tuto hodnotu sníží také jejich úspory.

• Příští vláda se, jak doufám, bude zabývat ochranou spotřebitele větší měrou, nežli to dělá současná pravicová vláda. Žijeme v oligopolním charakteru ekonomiky, v němž velcí hráči (energetické firmy; banky; sítě velkých supermarketů, ať už v potravinářském nebo jiném obchodě; ale třeba také prodejci letenek či telekomunikační společnosti atd.) diktují neomaleně ceny a také tržní podmínky. Malé a střední české firmy a zj. české domácnosti jsou proti tomu prakticky bezmocné.

V éře covidu velké firmy oligopolního charakteru vesměs vydělávaly ohromné peníze a obyčejní čeští občané utahovali řemeny a jejich životní úroveň zj. v letech 2022 a 2022 závratně klesla (souhrnná inflace v obou letech činila oficiálně 25 %). Stejným způsobem, jak si bezohledně vedly oligopoly v době covidové krize a v době jejího prolongování v první fázi války na Ukrajině, by si nepochybně vedly i při »zaokrouhlování« cen zboží a služeb při přechodu z koruny na eura. Znamenalo by to další pokles životní úrovně českých lidí. Stát tedy musí vytvořit mechanismus ochrany před nejapným obohacováním těch největších hráčů na trhu při přechodu z koruny na euro.

Samozřejmě chápu, že pokud Bakalův tisk dostává zadání, aby podpořil přijetí eura, průměrně kvalifikovaný novinář, pokud zčásti zamlčí skutečnosti a realitu, o které v tomto článku píšu, může zdůvodnit cokoliv. I nesmysly jdoucí proti zájmům velké většiny českých občanů.

Jiří Paroubek