Proč vlastně?

Dne 21. ledna 1997 byla tehdejšími premiéry a ministry zahraničí vlád Německa a Česka Dr. Helmutem Kohlem a Dr. Klausem Kinkelem a prof. Václavem Klausem a Josefem Zieleniecem podepsána Česko-německá deklarace.

Obsahovala mimo jiné tyto body:

»II

Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.

Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.

III

Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

IV

Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.«

Tento dokument měl definitivně potvrdit, že minulost je za námi a ve spolupráci obou zemí se zaměříme na budoucnost. Stalo se však tak?

Když byly před nedávnem upraveny stanovy Sudetendeutsche Landsmanschaftu (SdL) a vynechány z nich body o náhradě za zkonfiskovaný majetek a o návratu do Domoviny, proč ještě platí programové cíle schválené 15. ledna 1961, tedy tzv. »20 bodů«?

Jde především o:

»…bod 11. Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti.

Bod 12. …nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.

Bod 14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov (»Heimat«) a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisIe na sporné mnichovské dohodě z r. 1938…

Bod 15. V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení…

Bod 16. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem…«

A dále:

Proč v době, kdy byly měněny stanovy a byla v platnosti výše zmíněná deklarace, bylo přijato Zásadní prohlášení Sudetoněmeckého krajanského sdružení (únor 2015)… Píše se v něm mj., že SdL »usiluje o to, aby Česká republika zrušila platnost i nadále účinných dekretů, zákonů a nařízení vydaných v letech 1945/1946 prezidentem republiky, vládou, nebo parlamentem tehdejšího Československa, které nařizovaly, resp. legalizovaly skutkový stav bezpráví – kolektivní zbavení práv, vyvlastnění, nucené práce, vyhnání a vraždy. Za tímto účelem požaduje přímé rozhovory mezi reprezentanty českého národa a zástupci sudetoněmecké národní skupiny, jejichž cílem je nalézt řešení, s kterými mohou obě strany souhlasit ze svobodného rozhodnutí své vůle. Přitom očekává podporu ze strany německé politiky.«

Co tedy, když se nad vším zamyslíme, platí? Stanovy tvářící se vstřícně, nebo dokumenty, které neberou na vědomí závazek z Deklarace?

Zapsat do stanov, že se spolek vzdává nároku na odškodnění, není nijak bolestivé, protože spolková vláda brzy po válce vyplatila sudetským a slezským Němcům kompenzaci ve výši 51 miliard marek (tzv. Lastenausgleich). Pochopitelně to nemohlo nahradit ztracený velký majetek (připomínám pokusy sudetoněmecké šlechty o obejití dekretů dr. Beneše, z nichž některé zásluhou našich soudců byly dokonce úspěšné). Pro běžného odsunutého to však nebyla malá částka a mohl být, pokud jde o majetek, do jisté míry spokojen. Jenže nejde jen o odsunuté chalupáře.

V čele SdL jsou totiž především potomci těch, kteří ztratili nemalý majetek. Těm jde o víc, než o pár marek, které kdysi obdrželi jejich předci. Patří mezi ně také Bernd Posselt, potomek majitelů fabriky na obaly v Jablonci n. N. Proto se nedivme postoji předsedy sudetoněmeckého spolku, ani tomu, že stále zůstávají v platnosti výše zmíněné dokumenty.

Pokud by došlo k zrušení, a to třeba pod záminkou tzv. lidských práv, poválečných dekretů dr. Beneše, otevřela by se znovu možnost náhrady za majetek, jenž museli předci tzv. sudetských Němců v českých zemích zanechat. Tentokrát by český stát žalovali zřejmě jednotlivci a nepochybuji o tom, že mnozí, ne-li všichni, by také uspěli, zvláště když víme, jak subjektivistické bývají výroky českých soudů.

Takže, uvědomíme-li si tyto skutečnosti, pak ony přetrvávající programy dostávají svůj skutečný smysl.

Jaroslav Kojzar