Dnešní úvaha či analýza není o politickém dění špatné doby, ve které žijeme. Rozhodl jsem se popsat osobní prožitek, ke kterému mě vedlo neuvěřitelně silné nutkání. Řízení mysli převzala neznámá síla s jasným cílem. Nedalo se než podlehnout tomuto nutkání, které mě přivedlo k záchraně malého chlapečka. To, co se v mé mysli, v mém vědomí či podvědomí, cíleně odehrálo, nedokáže vysvětlit dnešní věda. Dá se říci, že mě vedla nějaká vyšší prozřetelnost s cílem ochránit cizí dítě před fatálním důsledkem jeho dětské zvídavosti. Nejsem nábožensky věřící, a proto jsem v tom, co se odehrálo, nehledal žádnou božskou prozřetelnost. Na druhé straně mám vedle systémového uvažování i spirituální cítění. Proto jsem přesvědčený, jako mnozí další, že hmotný i spirituální svět nejsou oddělené reality, ale jsou dvě strany jedné mince žijící v symbióze. Patřím k těm, kteří si uvědomují, že spojovacím mostem mezi vědou a duchovnem je právě vědomí. Dnešní věda o vědomí a jeho provázanosti zatím nic moc neví. Možná ani tak nejde o obtížný problém, jako spíše o nemožnost jeho objasnění. Asi se nikdy celou pravdu o mystérii vědomí nedozvíme, protože přesahuje rámec lidského chápání.
Mnozí lidé si kladou otázky a hledají na ně odpovědi. Často nás vedou do oblasti vnitřního světa. Jedná se o vnitřní způsob komunikace s něčím, co je mimo naši realitu. Stává se, že neexistují slova pro popis našeho prožitku. Jsou mezi námi lidé, kteří měli prožitek či příhodu, kterou logicky ani na základě vědeckého poznání nelze vysvětlit. Stává se, že nás vede vnitřní hlas, řízený něčím nepoznaným, co předává informace do našeho vědomí. Důsledek této zvláštní komunikace se projevuje v nutkání něco udělat. Možná jde o nějakou formu channelingu a věřící v Boha to chápou jako potvrzení nějakého Božského záměru. A právě o takové příhodě, kterou jsem osobně prožil, vás chci informovat. Znovu zdůrazňuji, že nepatřím k nábožensky věřícím lidem, ale to neznamená, že ignoruji spiritualitu. Kloním se k názoru Einsteina, který prohlásil: »Když se snažíte pronikat našimi omezenými prostředky do tajů přírody, zjistíte, že za zákony a souvislostmi existuje něco velmi jemného, neuchopitelného a nevysvětlitelného. Úctu k této síle, jež se za vším skrývá, můžeme označit za moje náboženství.«
Důvodem k cestě bylo stále intenzivnější nutkání
Jednoho dne jsem se vrátil z nákupu a odložil nakoupené věci tam, kam patří. Začal jsem si psát první verzi jedné z mých úvah. Najednou se tok mých myšlenek přerušil a začal jsem mít nepopsatelnou touhu sednout do automobilu a jet do AFI Paláce v centru města. Přitom jsem neměl žádný reálný důvod k této cestě. Ale nutkání bylo čím dále silnější, a tak jsem tomuto vnitřnímu hlasu nakonec podlehl, sedl do auta a odjel do Paláce. Zdůrazňuji, že jediným důvodem k této cestě bylo stále intenzivnější nutkání. Zaparkoval jsem v podzemním parkovišti Paláce a vyjel pohyblivým schodištěm do přízemí obchodního domu. Nutkání pokračovalo a vedlo mě do vstupní haly, která svým vchodem sousedí s velkou světelnou křižovatkou, do které ústí i široká pěší zóna na třídě Míru.
Stále jsem netušil, proč mě vnitřní hlas vede směrem k této vstupní hale. Z této vstupní haly vede pohyblivé schodiště s kovovými schody do prvního patra. V hale jsem si všiml maminky, jak tlačí sportovní kočárek a její malé dítě cupitá vedle něho. Maminka se věnovala zprávě v mobilu, a tak si nevšimla, že jejího caparta zaujalo právě toto pohyblivé schodiště. Rozhodl se ho prozkoumat, a proto se vydal směrem k němu. Maminka jeho úmysl nezaregistrovala, byla příliš zabraná do čtení zpráv v mobilu.
Pochopil jsem, že klučina chce pohyblivé schodiště osobně vyzkoušet. Proto jsem se vydal směrem k němu, abych mu zabránil v nebezpečném vstupu na pohyblivé schodiště. Ale podcenil jsem jeho rychlost. Než jsem se k němu dostal, stačil už nastoupit na schodiště a krátce na to se začal kácet dozadu. Při tomto pádu by dopadl hlavičkou na hranu kovového schodiště a mohl se fatálně zranit. Skočil jsem na schodiště a zachytil jsem padajícího chlapečka do náruče. Obrátil jsem si ho obličejem k sobě. Ihned se ke mně přitiskl, jako by pochopil, že jsem ho zachránil před nebezpečným pádem s velmi vážnými důsledky. Ručičkami mě objal kolem krku. Okamžitě, jako nečekaný blesk z čistého nebe, mou mysl naplnil nepopsatelný a nádherný pocit. Na tento okamžik nikdy v životě nezapomenu.
Nevím, kdy si jeho maminka všimla dané situace. Byl jsem s dítětem asi v jedné třetině, pohyblivého schodiště, když se ruka jeho maminky dotkla mých zad, aby dala najevo, že stojí za mnou. Poděkovala mi a ještě na schodišti jsem předal dítě do její náruče. Pak následovala její další nepochopitelná reakce. V náruči s dítětem se otočila a začala s ním scházet dolů, proti pohybu eskalátoru. Tím ohrozila nejen sebe, ale i dítě v případě, že by na schodišti škobrtla a ztratila rovnováhu. Proto jsem v těsné blízkosti za ní začal sestupoval i já a byl připraven jí zachytit v případě jejího pádu. Naštěstí to nebylo zapotřebí a maminka i s dítětem se dostala do přízemí. Ještě jednou mi poděkovala a odešla směrem k odstavenému kočárku. Chtěl jsem ji vyčinit, ale neučinil jsem tak, neboť byla sama dostatečně vystrašená. Uložila dítě do kočárku a vydala se svým směrem. Zůstal jsem chvíli ve vestibulu stát a konečně jsem porozuměl tomu, proč jsem měl tak silné nutkání k odjezdu do AFI Paláce. Pochopil jsem, že jsem splnil stanovený úkol, a proto jsem se vrátil do podzemního parkoviště ke svému autu a rozjel se k návratu domů. Do dnešního dne mi vrtá hlavou, jaká to síla mě vedla, abych zachránil malé dítě před nebezpečným pádem. Také nikdy ze mě nevyprchá ten nádherný pocit, snad odměna, když mě objaly jeho ručičky a přitisklo se ke mně tělíčko neznámého chlapečka.
Duchovní i fyzický svět existují v dualitě
Tento osobní zážitek jsem vyprávěl řadě lidí. Jeden z nich mi sdělil, že mě asi vedl strážný anděl tohoto malého chlapečka. Jde o jeden z možných výkladů nábožensky věřících lidí. Věda velice úspěšně vysvětlila strukturu a fungování materiálního světa, ale když dojde na vnitřní svět mysli – naše myšlenky, pocity, intuice, nutkání, holotropní stavy vědomí, sny, předtucha, zkušenost blízkosti smrti apod. – má velmi málo co říci. A tak nezbývá než konstatovat, že mnoho věcí pro nás zůstane mezi nebem a zemí.
Ale pravda se nenalézá ani ve vlastní slepé víře jen v duchovní svět s ignorováním toho materiálního světa, ani naopak ve víře jen fyzického světa bez jakýchkoli duchovních aspektů. Pokud jeden z těchto názorů absolutizujeme a odtrhneme od toho druhého, pak jsme ani jeden z těchto přístupů k životu nepochopili, protože duchovní i fyzický svět existují v jasné dualitě. Osobně jsem pochopil, že poznání je aktem hledání pravdy, která není jen černobílá, nemusí být ani přesně jednoznačná a dokonce se stává, že i nadále zůstane zahalená před naším nedokonalým poznáním, a proto my nemusíme poznat celou pravdu. Jsem duchovně založený člověk, ale nepatřím k vyznavačům žádného náboženství. Uvědomil jsem si, že vedle různých polyteistických, monoteistických a ateistických náboženství se objevil ještě jeden duchovní přístup, a to, že existuje zákon Všeho (teorie Všeho), který vědci hledají. Představitelé panteismu říkají, že »Bůh je všude«.
Podle tohoto směru je Bůh všeprostupující silou, která se ztotožňuje s přírodou a vesmírem. Einstein se v názoru na Boha přiblížil k panteismu. Nevěřil v nějaký tradiční pojem Boha, který zasahuje do lidských životů. Věřil však, že ve vesmírných zákonech se projevuje duch vysoce nadřazený duchu člověka. Bibli považoval za sbírku starověkých, ale úctyhodných legend. Nikdy však nepotřeboval snižovat něčí víru. Jednou prohlásil: »Rozdíl mezi mnou a většinou ateistů je můj pocit naprosté pokory před nepochopením tajemství a harmonii kosmu.«
Mnohdy nedokážeme záhady, názorové spory či nejasnosti vědy vyřešit, ale můžeme připustit odlišnost názorů na stejnou věc, nezesměšňovat nositele těchto názorů, ale argumentovat a nastavovat zrcadlo těm, kteří by nejraději diktovali, co je a co není pravdivé, co se smí a nesmí zkoumat, nebo co je tzv. vědecký názor a co není.
Příběh »Jamese 3«
V tomto duchu vzpomenu ještě jednu příhodu, kterou jsem osobně neprožil, ale která ukazuje na naše nedostatečné poznání složitostí našeho světa. Oslovuje nás řada poselství, která buď vůbec nevnímáme, nebo naopak u některých z nás probouzí intuici, otevírající pohled k hlubšímu poznání pravdy. Bohužel dnešní tzv. vyspělá společnost nás nutí zaměřit se jen na politické aspekty a na materiální hodnoty, protože je založena převážně na ekonomickém principu má dáti dal. Rozevírání nůžek mezi duchovními a materiálními hodnotami způsobuje nejenom narůstání nemocí, ale hlavně morální úpadek společnosti. Lze říci, že dnešní společnost stále hlouběji a hlouběji zabředá do morálního bahna politických a mocenských čachrů. Bohužel.
Dovoluji si připomenout další příběh týkající se reinkarnace. Jsou lidé, kteří v ní věří a další, kteří v ní nevěří. Nechci dělat rozhodčího. A tak si vyslechněte jeden z příběhů o reinkarnaci, připomenutím si události kolem amerického chlapce Jamese Leiningera, který ještě jako malé dítě tvrdil, že je pilotem na letadlové lodi a že ho ostatní nazývají »James 3«.
Nejdříve si jeho rodiče mysleli, že se jedná pouze o dětskou fantazii. Ale jeho vyprávění dostávalo stále konkrétnější obraz a hra na pilota, který byl sestřelen, jakoby se stala jeho posedlostí. Začal popisovat podrobnosti i kabinu letounu i to, že byl krátce po startu z letadlové lodi ve vzdušném souboji s japonským nepřítelem sestřelen.
Rodiče se proto rozhodli navštívit tým odborníků zaměřený na dětskou psychiku a po nějaké době jim bylo doporučeno obrátit se na specialisty, kteří se zaobírají možnosti reinkarnace. Vrcholem bylo, když chlapec při jedné hře oznámil, že než byl sestřelen, tak poslal domů pohlednici s pozdravem, který dokázal i odcitovat. Znal i jméno pilota, se kterým se ztotožňoval. Proto otec malého Jamese začal pátrat po informacích vzpomínaného bojového pilota. Při pátrání se ukázalo, že skutečně pilot se jménem Huston, které chlapec stále opakoval, existoval, byl opravdu sestřelen a měl skutečně přezdívku James 3. Otec objevil i Hustonovu sestru, která ještě žila. A vzpomínanou pohlednici s jeho pozdravem si jeho sestra odložila jako památku na svého bratra. Zajímavé bylo, že se obsah pozdravu shodoval s tím, co malý Leininger říkal. Tak, jak chlapec stárnul, jeho vize z minulosti ustupovaly do pozadí a v pubertě si již na nic konkrétního nevzpomínal.
Příběhy o reinkarnaci neslouží k důkazu, zda to je, či není pravda. Ale lze je chápat jako rozmanitost možného nazírání na náš vnitřní i okolní svět, ukázat, že pravda mívá mnoho tváří a že žádná z cest lidského poznání nesmí znásilňovat odlišný přístup při hledání odpovědí na základní otázky našeho bytí. Ne všechny odpovědi lze ověřovat fyzikálním experimentem. Na druhé straně i vědecký přístup je často založený na axiomech – tj. předpokladech bez důkazu, podobně jako stavební kameny víry, náboženskou nevyjímaje.
Jednoznačná odpověď neexistuje
S uvedeným příběhem souvisí otázka: Skutečně existuje lidská duše, která se převtěluje, nebo je to jen výmysl? Zastánci reinkarnace předkládají řadu příběhů dětí, ze kterých mnohdy až mrazí. Psychiatr dr. Stevenson zjistil, že vzpomínky na předchozí životy jsou daleko častější právě u dětí. Myšlenka, že lidské vědomí může přesahovat hranice jednoho života, neoslovuje jen některé duchovně založené lidi, ale o tento problém se zajímá i část odborníků, kteří se setkali s lidmi popisující své konkrétní prožitky a vzpomínky z minulého života. Dr. Stevenson, který studoval mnoho lidí, kteří hovořili o svých minulých prožitcích. Zjistil, že u některých nejde jen o letmý pocit, ale o velmi konkrétní dojmy, které dotyčný objektivně nemohl znát. Dr. Stevenson tyto epizody chápal jako možné úniky z nějaké univerzální paměti jiného života.
Teorii kvantového vědomí vytvořili teoretický fyzik a jeden z největších myslitelů naší doby, Stephen Hawking. Dále pak matematik a teoretický fyzik sir Roger Penrose a lékař Stuart Hameroff. Penrose, odborník na kvantovou fyziku, který odmítá jakýkoliv spirituální výklad své teorie, si zároveň uvědomuje výraznou odlišnost vědomí od námi vnímaného hmotného světa, a proto zavádí tzv. skryté parametry kosmického dění. Dále tvrdí, že se na kvantové úrovni vytváří tzv. »proto-vědomí«, které je přítomno všude ve vesmíru s vlastním vzájemným propojením. Stuart Hameroff ještě navíc tvrdí, že je možné, že všichni lidé jsou vzájemně propojeni tzv. »kvantovou provázaností«. Dále předpokládá, že »proto-vědomí« je v neustálém kontaktu s naším vědomím. Zároveň věří, že po biologické smrti informace našeho kvantového vědomí přechází do jedné z kvantových struktur vesmíru jako »proto-vědomí« a v tomto kvantovém morfickém poli trvale zůstává. V této souvislosti mluví o kvantové duši. S tímto polem se za určitých okolností může spojit každý člověk.
Tato teorie může vysvětli vzpomínky některých lidí na minulé životy. Ale na druhé straně nelze vyloučit, že tyto příběhy mohou potvrzovat reinkarnaci (znovuvtělení), která je součástí indických náboženství (hinduismus, buddhismus, sikhismus, džinismus). Jednoznačná odpověď neexistuje. Reinkarnace patří k fenoménům, které nám připomínají, jak málo toho skutečně víme nejenom o vesmíru, ale i o sobě samých.
František Krincvaj
KOLÁŽ – AI