Ve střední Evropě se občas stávají zvláštní věci. Například že prezident země ve válce (nebo speciální vojenské operaci) začne vyhrožovat premiérovi jiné země… vlastní armádou. A že se to celé odehraje kvůli půjčce, ropovodu a evropské politice, která někdy připomíná spíš rodinnou hádku než diplomacii.
Podle zpráv měl Volodymyr Zelenský naznačit Viktorovi Orbánovi, že pokud Maďarsko nepřestane blokovat finanční pomoc Kyjevu, může to mít důsledky. A tak si člověk říká: kam jsme se to dostali? Evropská politika se zjevně posunula od konferenčních stolů ke stylu, »když mi nepůjčíš peníze, pošlu na tebe armádu«.
Orbán je v evropské politice už dávno něco jako dítě, které odmítá jíst špenát. Brusel říká: »Podepiš sankce.« Orbán odpovídá: »Nechci.« Brusel říká: »Tak alespoň půjčku Ukrajině.« Orbán: »Taky nechci.« A někde nad tím vším stojí Zelenský, který má pocit, že mu dochází trpělivost.
Celá situace začíná trochu připomínat starou baladu.
»U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo…«
Jenže místo dítěte stojí u evropského stolu několik premiérů a prezidentů a křičí každý trochu jinak. Jeden o bezpečnosti, druhý o suverenitě, třetí o ropě z Družby a čtvrtý o půjčkách.
A někde v pozadí, jako v Erbenově baladě, by skoro člověk čekal, že se otevřou dveře a vstoupí Polednice.
»Pojď si proň, ty Polednice…«
Jenže tentokrát by si nešla pro zlobivé dítě, ale pro evropskou diplomacii, která se v posledních letech proměnila v cosi mezi rodinnou terapií a reality show.
Je samozřejmě otázka, co bylo skutečně řečeno a co je jen mediální interpretace. Politika má totiž zvláštní vlastnost: jedna věta řečená v nervózní debatě se může v titulku proměnit v téměř válečnou hrozbu.
Ale i kdyby šlo jen o ostrou metaforu, zní to zvláštně. Ukrajina bojuje proti Rusku, a přesto se v evropském prostoru vede paralelní bitva – tentokrát o půjčky, sankce a potrubí.
Orbán mezitím dál hraje svou roli evropského »potížisty«. A Zelenský roli muže, který už nemá čas na diplomatické zdvořilosti.
A tak by možná stačilo, kdyby někdo v Bruselu otevřel starou knihu balad a připomněl všem starou pravdu: když se v jedné místnosti příliš křičí, může se stát, že nakonec opravdu někdo přijde.
A nebude to diplomat.
Bude to Polednice.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.