Je zase jedno výročí, které se v našich médiích nepřipomíná. Jen učesaně se o něm zmiňuje wikipedie a přizpůsobuje (zmírňuje) informace o něm současným politickým záměrům. Jde totiž o masakr, který dnes není radno připomínat. Stal se před osmdesáti čtyřmi lety. Svědci už zřejmě nežijí a s historií lze nakládat přece tak, jak potřebují vítězové. Namísto památníku obětem totiž v onom místě stojí sedmimetrová socha toho, který stál v čele masakrujících. Za ním pak stéla vítězství, něco jako l’Art de Triumph. A ona socha? Byla odhalena v roce 2007. Muž na ní se dívá daleko dopředu. Že musel bojovat s větrem a bouřemi má dosvědčovat část pláště, jenž se pohybuje jakoby ve větru. Sem mladí lidé z města, synové a děti jeho tehdejších bojovníků přicházejí při každé příležitosti položit věnce a postavit se do pozoru při zpěvu písně Зродились ми великої години, jež byla hymnouukrajinských nacionalistů.
Ten pán, který je zde vyveden v kovu, se jmenoval Stěpan Bandera a to město se jmenuje Lvov. V naší wikipedii si o tomto pomníku můžete přečíst, že je vyjádřením úcty k jeho osobě a roli v ukrajinských dějinách.
Úcty? Je zase jedno výročí. To první se týkalo několika dnů mezi 30. červnem a 2. červencem 1941. Tehdy se ukrajinští nacionalisté se svým vůdcem Banderou domnívali, že po boku nacistické wehrmacht ovládnou Lvov a jeho okolí a když vstoupili do města, okamžitě vyhlásili samostatnost Ukrajiny (Akt o obnovení ukrajinské státnosti). Údajná spolupráce se sovětskými orgány některých místních obyvatel vedla k prvnímu pogromu, jenž nacistické vojenské orgány zaskočil. Bez soudu byli popravováni Poláci, Rusové, nenacionalističtí Ukrajinci. Městu v té době zdánlivě velela OUN-B (Organizace ukrajinských nacionalistů, jež se postupně změnila ve fašistickou Ukrajinskou povstaleckou armádu) v čele se svým vůdcem Stěpanem Banderou. Jejich hlavním cílem však bylo židovské obyvatelstvo města. Krutost se vybíjela nejen na mužích, ale i na ženách a dětech.
Svědci později vyprávěli, jak Židé byli chytáni na ulicích, na místě zabíjeni, že se znásilňovaly židovské ženy, mučili zadržení a systematicky se ničil židovský majetek. Ukrajinskými nacionalisty mělo být tak zavražděno jen v těchto dnech na 6000 Židů. Fotografie o tom zachovali přihlížející němečtí vojáci. Bezuzdné řádění nacionalistů vedlo pak k vytvoření ghetta na okraji Lvova, kam bylo postupně umístěno asi 120 000 Židů. To také bylo zpočátku v režii OUN. V té době ve Lvově žilo na dvě stě tisíc Židů. Část z nich byli uprchlíci ze sousedního Polska.
Pozdější přesun do vyhlazovacích táborů už na sebe převzali nacisté, ale i zde asistovali ukrajinští členové praporu Nachtigal a další. Domů se po válce vrátilo údajně pouze dvě stě těch, kteří přežili, kromě ovšem těch, kterým se podařilo utéci na východ nebo na jih do Podkarpatska a dál.
Druhá vlna, tzv. Petljurovy dny, se uskutečnila koncem července a Bandera se jí už neúčastnil. Byl odsunut do Berlína, protože jeho vize velké fašistické Ukrajiny byla v rozporu s Hitlerovými plány.
Pomník Stěpana Bandery a přihlášení se k jeho odkazu současným kyjevským režimem nesvědčí právě o demokratickém směřování země. O to víc je otázekhodná podpora, jíž se mu dostává ze západu.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.