Únos prezidenta Venezuely je jistě překvapivý čin. Zároveň však jde o věc zvůle a nadutosti prezidenta Spojených států. Systém, který si dovolí unášet nepohodlné zahraniční představitele přímo z jejich vlasti, kdy se jim zachce, je odpudivý.
Za období posledních osmdesáti let, co uplynuly od 2. světové války, je dlouhá řada zemí, které byly pacifikovány Spojenými státy. A ještě víc je těch, kde odstraňovaly nepohodlné politiky a kde vytvořily na stovky základen, z nichž kontrolují snad celý svět. Namátkou připomínám pacifikaci Guatemaly, Íránu za Mossadeka, Grenady, Iráku, Libye, pokus o svržení vlády na Kubě, bombardování Bělehradu a dalších srbských měst, Asádovy Sýrie, současného Íránu, atd. Samý teroristický čin, kvůli kterému by Rada bezpečnosti měla vynášet svá odsuzující usnesení.
Ne všude však Američané uspěli. Vietnam je dosud traumatem celých generací v USA a nejinak to je s Afghánistánem, kde zahynul oproti Vietnamu jen zlomek jejich vojáků. Měli podíl na krvavém puči v Chile, unesli vůdce Panamy generála Noriegu a odsoudili ho k mnohaletému vězení jen proto, že chtěl, aby jeho země byla svobodná. Nyní totéž udělali s Madurem a jeho ženou. Jde o teroristický čin, který slušný člověk musí odsoudit. Takto se nedělá světová politika, ale tak postupuje mafie a fašismus. Svět v Norimberku odsoudil praktiky, které kdysi zastavil americký prezident Kennedy. Jenže po jeho násilné smrti, která dodnes vyvolává otazníky, byly postupně opět zavedeny do politických činů USA. Proto existuje věznice na Guantánamu, kde jsou již desetiletí vězněni lidé bez soudního procesu.
Dnes americké soudy odsoudí prezidenta svobodné země Madura, údajně kvůli drogám. Jenže o drogy nejde, ale o venezuelskou ropu, kterou Spojené státy potřebují a kvůli níž se dokáží dopustit každého zločinu. Zatím jim to prochází. Evropa mlčí. Má svou válku, v níž jde také o zisky. Proč by si lámala hlavu s nějakou Venezuelou a lidskými právy v Karibské oblasti.
Amerika má své zabijáky ochotné na rozkaz jít zabíjet kamkoli, a když k tomu mají ještě prezidentovo požehnání, nedivme se, že jsou ochotni se dopustit jakýchkoli svinstev.
Jiří Vábr
Všechno je jinak. To platí stále. Jde o ropu a kšeft a v něm peníze nesmrdí. A Rusko muselo mít informace.
Proto jsme museli vytvořit Varšavskou smlouvu, věnovat velké zdroje na obranu a hledat zrádce ve vlastních řadách (to nám nevyšlo). Jenom tak jsme dokázali agresora odstrašit.