Už jsem se k Davidu Svobodovi nechtěl vracet. Myslel jsem si, že tak či tak již bylo z toho podstatného vše řečeno a napsáno. Aby nebylo takzvaně »přesvobodováno«, pak se z toho namnoze stává laciná pouťová atrakce. Nevracel bych se již, kdybych včera večer náhodou neobjevil citát exministra zahraničí Jana Masaryka – že totiž »Ideální demokracie je hledání společného jmenovatele všech názorů«. Z toho průkazně plyne, že nejen toho jednoho, jenž je společný všem těm Černochům, Fialům, Pavlům, Lipavským, Rakušanům, Haškům a iks dalším.
O Svobodu jde samozřejmě také, ale jde ještě o mnohem víc. O nebývale tvrdou, doslova morbidní názorovou diktaturu, která se vymyká všemu, co by se s ní z minulosti v některých aspektech snad dalo srovnávat. Ono totiž není až tak úplně pravdou, že komunisté nepřipouštěli jiné názory. Nepřipouštěli názory zkrachovalých existencí – Havlů a spol. Činili tak velice správně, neboť tímto nás ochraňovali. Dnes za tohle předlistopadovým komunistům nasazují psí hlavu, ovšem až snad jednou historie dospěje, poděkuje jim, že tu opileckou chartistickou smečku drželi zkrátka. Kam českou zemi názory Havla a spol. dokormidlovaly za pouhých 33 let, aspoň já vidím dnes a denně na každém kroku, za každým rohem. Promiňte mi ten jazyk, nicméně jsme v p*deli jak v jeteli. Neoddiskutovatelně. Kauza olympijského vítěze a nyní už expředsedy Komise sportovců ČOV nekoná nic jiného, než toto dokazuje v nahotě hraničící s nechutností. Kdyby JINÉ názory zněly jen z řad plebsových (schválně neužívám adjektivum OPAČNÉ, neboť ona morbidita cupuje i JINÝ pohled, který ještě nutně nemusí být OPAČNÝ – taktéž ten Svobodův je jen JINÝ, nikoli OPAČNÝ…), ale ony znějí také z úst lidí, kteří jsou k posuzování toho kompetentní.
»Považuji za velmi alarmující, že byl někdo veřejně pronásledovaný za to, že veřejně řekl svůj názor,« kroutil hlavou uznávaný mediální expert Jan Jirák. »To, co se tady nastartovává, tedy určité omezování rejstříků názorů, je začátek autocenzury,« uvedl v pořadu K věci na CNN Prima NEWS.
Jiráka překvapila jak smršť reakcí na výrok Svobody, tak reakce ministryně obrany Jany Černochové. Ta uvedla, že přemýšlí, jak sportovce potrestat. »Asi by stálo za to, kdyby paní ministryně byla schopna tento svůj výstup nějak osvětlit,« doplnil s tím, že ministerský post je funkcí, která má mít autoritu. »Zvlášť u někoho, kdo reprezentuje silové ministerstvo. Tam je ta odpovědnost větší,« zdůraznil Jirák. (Zdroj: CNN Prima News.)
Šéfredaktor Týdeníku Echo Dalibor Balšínek připomenul (rovněž ve vysílání CNN Prima News) i další výrazný přešlap Černochové z nedávné minulosti: »Jako by ministryně neměla elementární lidské pochopení, že někdo může mít i jiný názor. Jsem přesvědčený, že takové chování, jaké předvedla, přispívá k radikalizaci společnosti. Jsou lidé, kteří její chování ocení, pro další bude nepřijatelné,« uvažoval. Připomněl, že se nejedná o první případ, kdy Černochová »neudržela nervy na uzdě«. »Neslavnější výrok přišel u reakce dopadu rakety na polské území. Ukázalo se, že střela byla ukrajinská, nikoliv ruská. A ona pomalu vyhlašovala Rusku válku,« zmínil Balšínek.
Co si pomyslet o ministryni obrany, která vzápětí již zpokornělého Svobodu (chápu ho zcela) vede za ručičku na Libavu, kde i za mé/vaše peníze probíhá výcvik novodobých nacistů a teatrálně mu tam ukazuje tablo mrtvých ukrajinských sportovců-válečníků.
Ctěná tankistko, ozvěte se mně a já vám zase pro změnu ukážu tablo mrtvých žen, dětí a starců po humanitárním bombardování Jugoslávie, které jste vy nikdy neodsoudila. Ať se držíme toho Masarykovského »hledání společného jmenovatele všech názorů« ve snaze docílit »ideální demokracie«. Každý zabitý ve válce je tragédie, ale ta »ideální demokracie« žádá vidět všechny zabité, víte? Jenže vy si v těch mrtvých chrochtáte jako prase ve šlichtě, které, co mu nešmakuje, nesežere, totiž účelově si vybíráte jen ty zabité, na kterých si chorobně pochutnáváte. Vy je vlastně zneužíváte. Tak je to.
Zbývá zodpovědět předposlední otázku. Co by se dělo s panem Svobodou, kdyby tzv. nezpokorněl? Stihl by ho zřejmě týž osud jako onoho muže z Mělníka, jenž chtěl začátkem března podat trestní oznámení na Rakušana. Nejenže s ním na policejní služebně to oznámení nechtěl nikdo sepsat, ale když se vrátil domů, čekala ho šikana par excellence. Jistě si na ten případ vzpomínáte. Také on, z pochopitelných obav o rodinu, což na rovinu přiznal, nakonec vyměkl a Víta nežaloval.
Takhle si tu dnes v té zemi české žijeme. No, »žijeme« je příliš silný výraz. Plácáme se ve s*ačkách, nevědouce, co nastane zítra… s jistou jistotou toho, že ani zítřek nic lepšího nepřinese. Ba naopak, pouze čekáme, v čem bude zase o něho horší než včerejšek.
A teď poslední otázku, když tu předešlou jsem označil za předposlední: Co hrozného ještě se musí stát, aby onen zítřek něco lepšího přinesl?
Jan Čech
Diskuze je uzavřena.