Zamyšlení nad ideologií a pragmatismem

»My dnes slýcháme debaty na téma, jestli politika má být hodnotová nebo pragmatická. Někteří říkají, že je potřeba opustit idealistickou havlovskou hodnotovou politiku a začít dělat politiku čistě pragmatickou. Já myslím, že právě Masaryk je příkladem toho, že jedno bez druhého není možné.«

Tak nepřímo při příležitosti kladení věnců na hrob T. G. Masaryka zkritizoval Petr Pavel premiéra Babiše. Ten si totiž dovolil podpořit pragmatismus v politice.

Osobně si myslím, že žádná politika nemůže být jen ideologická či jen pragmatická, v tom měl Petr Pavel pravdu. Jde o to, co ovšem převažuje. Politika, podle mne, musí být vyvážená, jinak přestává být politikou a je jen prostředkem, v případě převažující ideologie, jak pokořit někoho druhého anebo svázat svou diplomacii, ekonomiku, vnitřní záležitosti pavučinami nepřekročitelných překážek, které nakonec zbrzdí vlastní rozvoj. Pouhá pragmatičnost vede zase ke ztrátě identity a mnohdy i k nedůvěře nejen politických přátel.

Jde, podle mého, však jen o hru slov, i když Havel, jehož jméno Petr Pavel vyslovil, byl zářným příkladem převažující ideologie nad skutečnou politikou. On to byl, kdo se omluvil za odsun, kdo minulému režimu nasadil koňskou hlavu, kdo se svou svéráznou filozofii (ideologii) snažil podsunout společnosti a zčásti se mu to za pomoci jeho stoupenců také podařilo, i když to znamenalo poškození zájmů naší vlasti. On, který první sliboval nesplnitelné, aby se po čase na všechny jeho sliby zapomnělo. Tak se naše vlast stala členem NATO, ztratila mnoho trhů ve světě, které rychle obsadili naši noví připravenější přátelé, naše děti byly přesvědčovány v tom, že před rokem nula – 17. listopadem – tu byly jen srab a neštovice, ač poté rozkradený státní majetek vytvořil vrstvu miliardářů a nežili jsme na dluh. Anarchie devadesátek k nám dodnes zasahuje svými chapadly.

Ne, Václav Havel není dobrým příkladem člověka, kterému šlo o naši vlast, i když chápu, že polistopadový režim musel vymyslet svého boha, aby měl komu stavět svatobrány. Nezvolil však, což budoucnost ukáže, příliš správného Mesiáše.

Ani Petr Pavel jím není. Proto je k smíchu jeho kritika pragmatismu. Pomýlený vyšší důstojník minulého režimu a předseda jedné z vojenských stranických organizací nás školí o správnosti politiky, o tom, že havlovská ideologie byla a je vlastně správná, že tedy i naše politika musí být havlovsky ideologická, nikoli babišovsky pragmatická. Proto by nikdy nejel do Číny, nepoložil věnce 9. května na hroby rudoarmějců na Olšanech, nepřišel na Kobyliskou střelnici a nikdy nepřijme na Hradě, pokud by k nám znovu přijel, čínského prezidenta Si, na rozdíl od Karla Habsbursko-Lotrinského. Dostavil se také na trutnovský festival, aby tu diskutoval s bývalými disidenty. Za Berndem Posseltem, šéfem Sudetoněmeckého landsmanšaftu, se na svém Harleyi dokonce vypravil do Selbu, aby mu poděkoval za… za co vlastně?

Za svého působení v Československé lidové armádě Petr Pavel ideologicky vychovával mužstvo. Hodnotitel jeho činnost a jeho znalosti marxismu-leninismu vyzvedl. Toto hodnocení je, nebo donedávna bylo, uloženo v archivu mezi jinými archivními dokumenty o Pavlově působení v socialistické armádě. Už tehdy byl ovšem především ideologem. Ve svém životopise z roku 1985 to ostatně potvrdil on sám: »Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. Posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou obhajobu našich přátel mne v názoru pouze utvrdil.«

Proto byl zvolen předsedou stranické organizace ve škole pro socialistické špiony.

Také dnes u něho převažuje ideologie. Jenže opačná. Odvolávání se na Masaryka svědčí však o nepochopení odkazu zakladatele státu. Pro TGM byl ideologií boj za vznik republiky, následně pak její demokratické zaměření, humanismus v praxi. Prvotní byl však jeho realistický pohled na svět. Byl si např. vědom, že součástí naší republiky budou i Němci, proto navrhoval, přes jejich podzimní vzpouru (1918), jejich zapojení do politického života. Že záměr nevyšel, nebyla jeho chyba. Společně s dr. Benešem se zcela pragmaticky stavěl k naší zahraniční politice, proto podpořil modus vivendi s Vatikánem a Benešův pokus o podepsání dohody s Německem či dokonce spojenectví podunajských států (neuskutečněný Dunajský pakt), i vznik tzv. Malé dohody. Proto si rozuměl s Antonínem Švehlou, ač přesvědčením patřil spíše k levicovějším politikům.

Petr Pavel je vlastně také pragmatikem, ale jiného druhu. Jde za výhodami, které mu nabízí převlečení kabátu. Kdo dává víc, jeho směrem pochoduje. Možná, že pro takové jednání se hodí více jiné slovo než pragmatismus. Napadá mě prospěchářství a bezpáteřnost – čeština je bohatá.

Jaroslav Kojzar