Když se dnes v českém veřejném prostoru mluví o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, často se tento čin redukuje pouze na osobu Leonida Brežněva (narozeného na Ukrajině) a anonymní »sovětské tanky«. Česká pravice ráda operaci líčí jako výhradně moskevský diktát, a někdy dokonce navozuje dojem, že šlo o jednotný čin »ruské armády«. Historická fakta ovšem ukazují složitější obraz. A ten je nepříjemný zejména proto, že řada hlavních velitelů invaze pocházela z území dnešní Ukrajiny.
Velitelé operace Dunaj a jejich původ
- Ivan Ivanovyč Pavlovskyj (1909, Teremkovcy, Podolí – dnešní Chmelnická oblast, Ukrajina)
Armádní generál, hlavní velitel celé operace Dunaj. - Vasyl Filypovyč Margelov (1908, Jekatěrinoslav – dnes Dnipro, Ukrajina)
Velitel sovětských výsadkových vojsk (VDV). - Florian Siwicki (1925, Luck, tehdy Polsko, dnes Ukrajina)
Velitel polské 2. armády. - Jurij Andrejevič Naumenko (1915, Romny, dnešní Sumská oblast, Ukrajina)
Velitel 11. gardové armády. - Ivan Ivanovyč Jurpolskyj (1919, Potaš, dnešní Čerkaská oblast, Ukrajina)
Velitel 8. gardové armády.
Pět z klíčových velitelů invaze – včetně nejvyššího velitele Pavlovského – se narodilo na území dnešní Ukrajiny.
Operace Dunaj tedy nebyla jen »moskevským projektem Brežněva«, jak je nám neustále předkládáno rádoby odborníky z Ústavu pro studium totalitních režimů. Byla to akce celé sovětské vojenské struktury, v níž výrazně dominovali velitelé původem z Ukrajiny. Redukovat invazi na »ruskou« je tedy historicky nepřesné.
Rumunská perspektiva: stín Pražského jara
Právě tuto šíři a mnohovrstevnatost invaze ukazuje i Mihai Retegan ve své knize 1968 – Ve stínu Pražského jara. Autor zdůrazňuje, jak Rumunsko – člen Varšavské smlouvy – odmítlo účast na okupaci. Nicolae Ceaușescu se dokonce veřejně postavil proti invazi a vyjádřil solidaritu s Československem.
Z rumunských archivů, které Retegan analyzuje, vyplývá, že invaze byla vnímána nejen jako sovětský tlak na Prahu, ale i jako ukázka dominance Moskvy nad ostatními »bratrskými« státy. Rumunsko se ocitlo »ve stínu Pražského jara«, protože na jedné straně sdílelo obavy z československé liberalizace, na straně druhé se bálo vlastní sovětské intervence.
Tato perspektiva ukazuje, že i uvnitř socialistického bloku existovala pluralita názorů – a že Brežněv neměl zdaleka jednotnou podporu. To je další argument proti dnešnímu narativu, který vše zjednodušuje na »Brežněv a ruští tankisté«.
Navíc je nutné poznamenat, že na území tehdejšího Československa nebyla do roku 1968 cizí vojska. Na rozdíl od okolních zemí – vyjma Rakouska. Lze tvrdit, že by sovětská vojska dříve nebo později přišla, aby si udržela svoji sféru vlivu. Podobně jako to dělaly USA například ve Vietnamu v rámci své politiky »zadržování komunismu«. Svět byl v té době rozdělen na dva bloky dle výsledků druhé světové války. Jednomu bloku vévodily USA, tomu druhému SSSR. Intervence vojsk Varšavské smlouvy byla tedy ve své podstatě »bratrskou agresí«.
Dnes, v době války Ruska proti Ukrajině, se objevují snahy interpretovat dějiny tak, aby Ukrajina byla líčena jen jako oběť »ruského imperialismu«. Avšak dějiny roku 1968 ukazují i jinou stránku: Ukrajina byla pevně zapojena do sovětského vojenského aparátu a mnoho jejích rodáků neslo přímou odpovědnost za okupaci Československa. Jako příklad můžeme uvést otce bratří Kličků, jehož rodina žila v Mimoni.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli vinu přenášet na ukrajinský národ jako celek – odpovědnost nesl sovětský systém. Ale připomíná nám to, že historie je složitější, než jak ji líčí dnešní ideologické narativy. Zejména odbor Strategické komunikace vlády (STRATKOM).
Operace Dunaj nebyla jen »ruská« – byla to operace sovětská, vedená lidmi narozenými na Ukrajině, podřízenými moskevskému vedení a současně odmítnutá jinými státy Varšavské smlouvy, především Rumunskem. Ignorovat tento obraz znamená podléhat zjednodušeným výkladům. A právě proti nim bychom měli být nejvíce ostražití. Nejen v době předvolební kampaně.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.