Po více než dvou dekádách končí v České televizi muž, který se stal téměř přírodním úkazem českého mediálního prostoru – Václav Moravec. Po 21 letech pravidelného vysílání jeho pověstných Otázek nebo spíš Pohádek se uzavírá jedna epocha. A jako u každé epopeje se nabízí otázka: jde o přirozený konec, nebo o zásah jakýchsi kontrarevolučních sil, které se rozhodly přepsat nedělní odpoledne?
Moravec byl totiž něco jako geopolitická konstanta. V době, kdy se měnily vlády, prezidenti i trendy v mediální dietě národa, on zůstával. V českém mediálním kalendáři existovaly tři jistoty: Vánoce, volby a Moravcovy otázky.
Pro představu o historické stabilitě tohoto jevu postačí jednoduché srovnání. Za dobu, kdy v Československé socialistické republice dočasně pobývala spřátelená sovětská vojska, se v čele Komunistické strany Sovětského svazu vystřídali čtyři generální tajemníci: Leonid Brežněv, Jurij Andropov, Konstantin Černěnko a Michail Gorbačov.
A zatímco v Kremlu se střídali muži v šedých oblecích, sovětská vojska v Československu zůstávala.
Podobně poeticky působí i situace v České televizi. Generální ředitelé přicházeli a odcházeli, ale Moravec zůstával. Od jeho nástupu se vystřídali tři ředitelé: Jiří Janeček, Petr Dvořák a Jan Souček.
Instituce se měnila, ale Moravec byl stálý jako programové schéma nedělního poledne.
Program, který vychovává člověka
Zde se nabízí ještě jedna zajímavá historická paralela. Jak Komunistická strana Sovětského svazu, tak i Česká televize se totiž vždy řídily programem.
V případě KSSS to byl program budování komunismu a vytváření »nového sovětského člověka« – bytosti ideologicky uvědomělé, kolektivní a politicky správně orientované.
Ve veřejnoprávní televizi s názvem Česká televize byl program samozřejmě jiný. Ale princip zůstal překvapivě podobný: také zde existovala »tichá« ambice vychovávat. Vychovávat informovaného, demokratického a správně orientovaného občana.
Nedělní politická debata se tak někdy podobala veřejné pedagogické hodině. Divák se mohl dozvědět nejen to, co si myslí politici, ale také – mezi řádky – co by si měl myslet správný divák. Samozřejmě pod bedlivým dohledem Václava Moravce.
Moravec jako mediální infrastruktura
Po dvaceti letech už Moravec nebyl jen moderátor. Byl infrastruktura. Něco mezi veřejnou službou, meteorologickým radarem a ústavním zvykem.
Politici přicházeli do jeho studia s pocitem, že vstupují do rituálního prostoru. Něco mezi parlamentní interpelací a maturitní zkouškou z politologie.
A český divák si na tento rituál zvykl. Neděle bez Moravce byla něco jako neděle bez knedlíků – teoreticky možná, ale kulturně podezřelá.
Kontrarevoluce v přímém přenosu?
Jeho odchod proto vyvolává otázku, která by ještě před pár lety zněla absurdně: není to začátek kontrarevoluce?
Nebo přesněji: končí v České televizi éra normalizované demokracie, která – alespoň podle kritických hlasů – občas působila jako fanclub politického stylu Miroslav Kalousek?
Moravcovy debaty totiž měly své stabilní dramaturgické prvky. Divák mohl někdy nabýt dojmu, že existuje určitý ideologický střed vesmíru, kolem něhož se politická debata otáčí. A že tento střed je definován velmi přesně – někde mezi rozpočtovou odpovědností, evropským liberalismem a ironickým povzdechem nad populismem.
Pro jedny to byla profesionální žurnalistika.
Pro druhé nedělní seminář z »jak být správně politicky dospělý pod vedením velkého Václava«.
Bažina se zavřela
Jeho odchod tak připomíná spíše konec epochy, uzavření bažiny, než běžnou personální změnu. V českém mediálním prostoru totiž existovalo celé politické pokolení, které prakticky nepoznalo dobu před Moravcem. Možná si někdo maximálně vzpomene na pořad Zuzany Bubílkové.
A nyní se ukazuje, že i mediální geologické vrstvy se mohou pohnout.
Možná se jen mění moderátor.
Možná se mění styl veřejné debaty.
A možná – jak by řekl ironik – končí i poslední stabilní relikt doby, kdy se generální ředitelé střídali, ale Moravec zůstával.
Stejně jako kdysi tajemníci v Kremlu.
Rozdíl je jen v tom, že tentokrát se z obrazovek nestahují vojska, ale pedagogický sbor nedělní politické výchovy.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.