Vydělat se musí. Za každou cenu. Jinak by to přece nebyl kapitalismus a akcionáři či vlastníci mají právo na sladký či sladší život než ostatní. Proč by jinak byli akcionáři či vlastníky? Vzpomínáte? Kus nové dálnice na Ostravsku, který se nakonec musel předělat? Nebo před několika lety padající lešení? To, myslím, stálo životy. Paměť je ošidná. Co se neopakuje, to se rychle zapomíná. Proto někteří chtějí žít na úkor druhých. A nějaký čas i žijí. Snad proto lidstvo dělá stále stejné chyby a vždy se najde někdo, kdo chce být výš než druzí, aby vládnul sousedům nebo dokonce celému světu. Vše souvisí se vším a nebýt malých lumpů a malých usurpátorů, nebyli by ani velcí. Tolik na počátek dnešního mého zamyšlení.
Bylo to 9. října 1928, tedy před devadesáti pěti lety. Stalo se to na adrese Praha 1, Na Poříčí 31. Dnes tam stojí hotel Harmony. Ale tehdy tu tento hotel nestál. Dopoledne onoho dne tu ještě byl rozestavěný dům s lešením do výše několika pater a uvnitř pracovalo mnoho dělníků. Po ulici chodili lidé. Nebylo nic divného, že Prahu, a nejen Prahu, zachvátil stavební boom. Město se chtělo stát skutečnou metropolí. Vláda proto vyhlásila, že tomu, kdo dostaví stavbu do 28. října k výročí vzniku republiky, se dostane zvláštní úleva na daních. A tak se šturmovalo. Navíc šlo o stále větší a větší zisky. Ten, kdo ušetřil na stavebním materiálu, si ještě více polepšil. Proto se kupoval druhořadý, nebo se porušovaly předpisy. Vítězilo heslo: Však ono to nějak dopadne.
Onen dům, o němž je řeč, stál ještě v poledne, ač kolem desáté ráno dělníci uvnitř zaznamenali určité podivné zvuky a upozornili stavebníky. Ti upozornění bagatelizovali. Stejně tak policie, do jejíž služebny v blízkosti stavby třikrát za sebou přišel muž bydlící naproti s upozorněním, že uvnitř stavby něco praská. Byl také odmítnut.
Několik minut po třetí odpoledne však povolily vzpěry a stavba se pomalu začala řítit. V té chvíli na ní pracovalo několik desítek dělníků. Útěk pro ty, co byli uvnitř, nebyl lehký. Tak rychle devastace probíhala. Později policie spočítala, kolik lidí zde zahynulo. Byl oficiální a neoficiální údaj. Podle oficiálního čtyřicet šest a dvacet tři zraněných zčásti těžce. Neoficiálně se mluvilo o šedesáti mrtvých a třiceti těžce zraněných. I tento údaj byl zveřejněn. Jenže jen opozičním tiskem. Potrestán nebyl nikdo. Komise magistrátu údajně nezjistila pochybení. Přesto radnice na čas zastavila všechny další stavby a nechala je technicky zkontrolovat. Výsměchem pak byla zpráva ministra Spiny, že »bezpečnostní předpisy byly podle informací vlády dodrženy. Inspektorát upozornil několikrát firmu pouze stran porušování zákona o osmihodinové pracovní době«.
A majitelé stavební firmy páni inženýři Pražák a Moravec? Po pádu stavby nebyli dlouho k nalezení. Teprve druhý den, když se dozvěděli, že magistrát neshledává důvod k jejich zadržení, se objevili na veřejnosti. Za další dva roky, místo se přece muselo využít, protože ho koupili a nevyužitá investice je vlastně ztráta, zde postavili hotel Centrum.
Honba za co nejvyššími zisky byla daní za smrt zmíněných dělníků. Přesto, že bylo evidentní a existovala dobrozdání skutečných odborníků, jak špatný materiál na stavbě byl použit, a bylo potvrzeno nedodržování technologických postupů, nikdo nebyl potrestán. Škodu stavebníkům proplatila pojišťovna a jelo se klidně dál. Peníze totiž – non olet – nesmrdí. Jen dokončení původního záměru bylo pro uklidnění veřejnosti trochu odsunuto. S jinými dělníky, za jiných společenských podmínek. Bylo to možné, protože lidé skutečně zapomněli. Bylo jen nutné se vyvarovat minulých přešlapů. Začínající krize umožnila nabrat nové pracovní síly, protože práce začínalo být málo a žít se chtělo. »Armáda nezaměstnaných« byla totiž už tehdy mnohatisícová. Kapitál opět zvítězil.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.