O jednom poučení

Zbytečnou schůzi Poslanecké sněmovny máme za sebou. Měla přimět Andreje Babiše, aby sdělil národu, tedy odcházející koalici, co udělá se svým majetkem – to navenek, ale zároveň prezentovat se prostřednictvím televize a dalších médií před národem – to ve skutečnosti. Šlo vlastně o propagandu poražených, kterou bezplatně poslali do éteru. Přitom ovšem věděli, že na tuto hru jim kandidát na budoucího premiéra nepůjde a vlastně ani nemusí. Oněch třicet dnů, kdy podle lex Babiš, jenž vymysleli v době své vlády dnešní poražení, kdy musí vyřešit svůj střet zájmů, začíná běžet poté, co bude prezidentem pověřen vedením nové vlády. To se nestalo, tak proč spěchat a dávat čas současným opozičním propagandistům a novinářům placeným bůhvíodkud, aby měli sousta na trhání. Přesto zmíněná zbytečná schůze měla v sobě velká poučení.

Zamysleme se trochu…

Především slova zbytečná schůze. Zas tak zbytečná nebyla. Obě strany položily své karty na stůl. Potvrdilo se, že v příštích čtyřech letech nepůjde mezi nimi o český hospodský mariáš, ale o pravý americký poker s pistolemi položenými na stůl. Budou při tom také zranění a, nemyslím, že píši poplašnou zprávu, i mrtví. Jen namístokulek z koltů Smith and Wesson se dočkáme mnoha infarktů, mozkových mrtvic a třeba i tragických automobilových nehod. Máme se tudíž na co těšit. Případ Dubček je inspirující.

Od Babiše bylo chytré, že odhalil celou kauzu Agrofert. Dokonce Seznam se nezmohl na nic jiného, než na slovo lži. Pochopitelně bez argumentů. Tak tomu vždycky, když chybí schopnost reakce, bývá. U médií vázaných na pětikoalici jsme si již na to zvykli. Chápu, že je opravdu těžké na takové tvrzení reagovat. Zkuste někdy polemizovat s nekonkrétní lží, jíž chybí argumentace. Je jako závan větříku, který nelze uchopit a jen po něm zůstanou spadlé lístky na cestě. Ty už nikdo nikdy zpět na keř nepřidělá. Tak také slovo lži nebo nějaká polopravda zůstanou. Dokonce se často dostanou do povědomí nás, nezúčastněných, kteří si však, opakuje-li se stále totéž, kladou otázku, zda něco za tím slovem, nebo náznakem, přece jen něco není, když stále zůstává v prostoru?

Pak tu zůstala zmíněná poučení. Zvlášť jedno mě zaujalo. Týkalo se minulosti. Nikoli té agrofertové. Andrej Babiš úplně bez logiky od řečnického pultu prohlásil, že zbavil stát komunistů, tedy jejich přítomnosti ve Sněmovně. Zbavil, to není přesné, ale velmi napomohl tomu, že se STAČILO! nedostalo do parlamentu. V poslední televizní besedě před volbami totiž prohlásil, že s komunisty nikdy nepůjde, že se o ně neopře a vlastně odmítne spolupráci na parlamentní úrovni. Velká část voličů STAČILO! dostala strach a z obavy, aby tu znovu nevládla Fialova vláda, podpořila jeho ANO. Jinak by nikdy nezískal tolik procent hlasů. Byl to velký podraz, podraz bývalého kariérního komunisty. Důvod, proč se však právě na této schůzi k podpásovému záměru přiznal, jsem nepochopil. Aby se přiblížil oné antikomunistické straně reprezentované navenek Markem Bendou a Pavlem Žáčkem? Či vyslovil argument pro prezidenta, a tak ho přebil svým full housem, který i poradce Kolář bude muset vzít na vědomí?

Vždyť přece STAČILO! nebylo jen jinak nazvaná KSČM, ale bylo i SOCDEM, Spojených demokratů – Sdružení nezávislých, České strany národně sociální ad. Pražskou lídryni Maláčovou měl Babiš dokonce ve své vládě. Sám se prý angažoval v zapojení právě SOCDEM do tohoto konglomerátu. Věděl, že SOCDEM je zárukou, že nebude žádné vystupování z NATO a Unie. Proč tedy tato změna? Proč se svým činem chlubil fialovcům? Proč plivnul na ty, kteří mu vlastně umožnili tuto hvězdnou kariéru? Nebýt otce, člena KSČ, diplomata, neměl by ani on sám svého času v kapse československý diplomatický pas. Nepopírám, že pro hvězdnou kariéru měl schopnosti, ale ani ta by mu nebyla nic platná, kdyby neměl politické zabezpečení. Vlastně byl na tom stejně, jako syn plukovníka socialistické Vojenské kontrarozvědky, dnešní generál v. v., jeho partner ve vysoké politice. Také on se jistě může chlubit, jak se vypořádal s komunisty. Také bývalý člen KSČ s těmi, co se odvážili nezradit sami sebe a svou víru v lepší svět. Že by tedy šlo o vzkaz Babiše Hradu, takovou hru o co nejvíc kuliček? Na to lze říci jen: Jako malí kluci! Jenže tady jde o víc, než o kuličky.

Jaroslav Kojzar