Comité de salut public.Tak zní francouzsky název instituce, která začala »svou práci«, dodejme hrůznou, dne 7. dubna roku 1793. Je to tedy 230 let od té doby. Jediný den jí odděloval od svého vzniku a už byla aktivní a padly první rozsudky. Gilotina, tento »humánní přístroj« podle lékaře Josepha Ignace Guillotina, mohl začít »vydávat své plody«. Ono Comité překládáme do jazyka českého jako Výbor pro veřejné blaho. Mezi jeho členy najdeme například jména Danton, Robespierre, Saint Just… O oné době nám nádhernou knížku napsal francouzský klasik Victor Hugo. Jmenuje se Devadesát tři.
Tak tedy den 7. respektive 6. duben může být zapsán do dějin. Až červencový převrat roku 1794 učinil přítrž řádění zmíněného výboru tím, že jeho členové byli sami posláni »na gilotinu«. Všichni, pokud již před tím v »bratrovražedném boji« nebyli sami gilotinováni. Čtyřiceti tisíc obviněných, je-li to vůbec správné číslo, však to život nevrátilo. Ono »období teroru«, jak ho nazývají Francouzi, však skončilo.
Gilotina ani pak nepřestala zahálet. Ale na její »masové nasazení« jsme museli čekat až my, lidé žijící uprostřed Evropy, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Nás se týká další výročí. Tento týden, 5. dubna, od té doby totiž uplynulo právě osmdesát let. Jde o Pankráckou sekyrárnu. Její činnost utnul až konec války. Nacisté ji sice ještě před tím shodili do Vltavy, aby tak zničili hmatatelný důkaz, ale našla se. Nyní je, jako varovný prst, k vidění v pankráckém muzeu. Za období duben 1943 až duben 1945 na ní bylo popraveno podle zřejmě neúplných záznamů 1075 lidí, z toho 155 žen.
A důvody, proč byli lidé tam i tam posíláni pod gilotinu? Jsou podobné. Nesouhlas s teroristickou mocí, s jedinou pravdou, hospodářské delikty, napomáhání, ať tak či onak, nepříteli…
Je jiná doba. Už nám za podobné prohřešky nehrozí gilotina. Jen ztráta zaměstnání, nebo postih, někdy třeba i trestní. Stejně, jako tomu bylo před dvě stě třiceti a osmdesáti lety, když někdo projevil svůj názor, který neodpovídal tomu oficiálnímu, nacházeli se udavači, kteří si »ve svatém úmyslu« přišli stěžovat. Proč je tomu tak? Někdy proto, že konečně mohou projevit svou nepřirozenou nenávist, jindy třeba jen kvůli pomstě za špatné známky od konkrétního vyučujícího.
Postupně se tak všichni začínají bát. Nahlas vyslovený názor totiž sice už nezabíjí, ale může vzít slušnou životní úroveň či milované zaměstnání, což ve svém důsledku postihne celou rodinu. Aby vše bylo v rámci zákonů, jež jsou k tomu účelu přijaty, bývá vedením státu vytvořen i úřad, který se prohřešky zabývá, odhaluje je a navrhuje řešení.
Také tehdy, v době Velké francouzské buržoazní revoluce a za Protektorátu Čech a Moravy, byly přijímány patřičné zákony. Dokonce existovaly orgány, jež dostaly svou pravomoc a sledovaly, jak se kdo proviňuje. Při tom se vůbec nemusel dotyčný provinit. Stačilo podezření a zjednodušený, třeba i překroucený výklad slov toho, jenž si myslel, že mít svůj názor je také právo člověka. Anebo ve víře, že smí dokonce myslet, se vyslovil nahlas. Byli i udavači, byla také nenávist a dokonce závist. Nejhorší ovšem bylo a je doposud, když udávají děti a jsou za to chváleny. Také to bylo v dobách gilotin, také to je nyní.
Co dodat? Snad jen vyjádřit spokojenost, že doba gilotin je za námi, doba psychického teroru, která je s tím nerozlučně spojená, však bohužel nikoli.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.