V našem kalendáři nalezneme celkem 17 významných dní. Nejedná se o státní svátky, ale o dny, kdy se událo něco významného. Každý systém si takové významné dny vytváří. Naše republika není výjimkou. Možná naopak. Nějak jsme našli zálibu ve vytváření významných dní. Na počet státních svátků jsme pomalu nejchudší v Evropě, ale zato významných dní máme docela hodně. Do výčtu významných dní v roce 2020 přibyl významný den: 21. 8. 1968 jako »památný den obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy«.
Jestliže do našeho kalendáře přibyl výše uvedený významný den, tak by z logiky věci měl přibýt ještě jeden. Při schvalování významného dne 21. 8. 1968 se často skloňoval pojem sovětské okupace. Pokud předkladatelé návrhu zákona chtěli odsuzovat »okupaci« roku 1968, tak z logiky věci musí odsoudit i okupaci roku 1939. Rozdíl mezi těmito roky je ten, že okupace roku 1939 byla tragédií pro náš národ, kdy nám posléze pod tíhou nacistického Německa hrozilo vyhlazení, ale rok 1968 musíme vnímat jako rozdělení bipolárního světa na sféru vlivu USA a SSSR.
Je tedy jasné, že pokud se významným dnem stal 21. srpen 1968, tak se jím musí stát i 15. březen 1939. Jinak vše ztrácí smysl. Nyní se nacházíme v zajímavé situaci, kdy naše politická reprezentace upozaďuje události března 1939 (případně i Mnichovskou dohodu) s odůvodněním, že se jedná o dávnou minulost, která už je hodně daleko a pamětníků již moc nežije. Kdežto u roku 1968 zde máme pamětníků poměrně hodně a v rámci strašení démony minulosti je pro současný systém vždy bližší tragická událost, než ta dávno minulá, byť byla tragičtější. Spíš mě ale přijde logičtější jiné vysvětlení tohoto posunu, a to, že se z Německa stal náš přítel, kdežto Rusko jakožto nástupnický stát Sovětského svazu, je nepřítel. Což je navíc umocněno současným konfliktem na Ukrajině, byť nás v roce 1945 osvobozovali Ukrajinci i Rusové, rozumějme Sověti.
Pokud by tedy někdo chtěl odmítnout srpnovou »okupaci« roku 1968, tak logicky vzato musí odmítnout i březnovou okupaci 1939. Návrh na významný den 15. 3. 1939 by tedy mohl znít: památný den obětí okupace nacistickým Německem a následného období Protektorátu Čechy a Morava. Není na tom nic složitého, ale pokud se chci plně vyrovnávat s minulostí, jak se dnes tendenčně říká, tak musím odsoudit tyto dvě okupace stejně, protože na naše území přišla cizí vojska. Byť lze polemizovat, protože v roce 1968 se vlastně jednalo o spojence, kdyžto v roce 1939 o agresory.
Na závěr nesmíme zapomenout na to, že období let 1939 – 1945 bylo pro náš národ nejtragičtějším obdobím našich dějin. Zemřelo více jak 340 000 lidí. Mezi obětmi nacistické okupace nalezneme mnoho statečných lidí, odbojářů, komunistů, sociálních demokratů, ale i obyčejných lidí. Na ty se nesmí nikdy zapomenout, protože bez jejich statečnosti bychom zde neexistovali. I oni totiž mají nemalý podíl na tom, že byl v roce 1945 nacismus a fašismus poražen. Události března 1939 a léta následující do roku 1945 nesmí být upozaděna pod tíhou současných událostí, aby se z nacistické okupace nakonec nestala »bezvýznamná« okupace.
Jan Klán
Diskuze je uzavřena.