Neúprosná statistika

V pořadu paní Jílkové zazněla informace, že i na Donbase žila většina Ukrajinců a nikoli Rusů. Rusové tedy lžou, když mluví o ruskojazyčném obyvatelstvu východních krajů. Na pomoc takto argumentujícímu byla použita i statistika. Pochopil jsem, že vlastně šlo o velmi výstižný důkaz pro potvrzení dávného údajného tvrzení britského premiéra Winstona Churchilla: »Nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.« V čem vlastně šlo o falzifikaci, vždyť přece v tomto případě je vše zcela průkazné?

Zdánlivě ano. Všude se však skrývá čertovo kopýtko a v tomto případě jde doslova o kopyto. Především je třeba si říci, co je to vlastně Ukrajina. Jde o konglomerát území, která se postupně pod jedním praporem sjednocovala až ve 20. století. Před tím se vývoj velké části po staletí ubíral jiným směrem. Halič a Bukovina patřily Rakousku a pak Polsku, Zakarpatsko Uhersku, poté bylo součástí Československa, Krym byl od Kateřiny Veliké ruský, Malorusko vč. Charkova taktéž, stejně jako celé černomořské pobřeží. Nebýt Lenina, Postupimské konference a územní změny po 2. světové válce a Chruščova, byla by Ukrajina jen územím kolem Kyjeva a nějaký ten kilometr na východ, jih a západ kolem něj. Díky Churchillovi, nebojme se to říci, se dostala také do mezinárodního povědomí. Proč kvůli němu? Protože po válce svá nesvéprávná dominia vklínil do OSN jako samostatné země, aby měla Anglie co nejvíc hlasů. Proto Roosevelt souhlasil, aby byla nějaká rovnováha, se zařazením Běloruské SSR a Ukrajinské SSR mezi její zakládající členy. Podléhaly však i při hlasování Moskvě, stejně jako představitelé britských kolonií Londýnu, např. Indie, Egypt, Jihoafrická republika…

Po harakiri v Bělověžském pralese skončil svou čtyřiasedmdesátiletou pouť i Sovětský svaz. Stačily k tomu podpisy ruského Jelcina, ukrajinského Kravčuka a běloruského Šuškeviče a jejich pobočníků. Zapomenuty byly zabití, bez nichž by SSSR nevznikl a nenastoupil svou cestu k moderní světové velmoci a i oběti Velké vlastenecké války.

Právě ta 2. světová zahýbala Ukrajinou. Bylo vyvražděno zdejší židovské obyvatelstvo, tedy ti, kterým se nepodařilo utéci do ruského vnitrozemí, mnoho Rusů se už do míst svých otců nevrátilo a zůstalo v místech, kam jejich rodiny uprchly před válkou. Prázdná místa obsadili ti, co přišli ze všech koutů nově konstituované země. Ukrajina měla podle vládců Kremlu vypadat jako jediný vnitřně stabilizovaný stát.

A jsme u národnostního složení. Byl tento stát opravdu národnostně jednotný? Všichni nebo alespoň velká většina zde žijících obyvatel byli Ukrajinci národností i jazykem? Napadá mě jisté srovnání – představte si, že se v Brně zeptáte někoho záludnou otázkou Co je? Většina vám odpoví: Brňák nebo Moravák. Jen málokdo řekne: Čech. Když pak budete chtít vědět, jaký je jeho rodný jazyk, odpoví vám: český. Jen málokdo odpoví hanáčtina nebo třeba slováčtina. Už vůbec ne brněnština či hantec. Tak tomu bylo a je i na centrální a východní Ukrajině s ukrajinštinou.

Proto sice jen 29,6 % Ukrajinců před majdanskými událostmi uvedlo v dotazníku, že sice jsou Ukrajinci, ale jejich rodným jazykem je ruština, ale šedesát pět procent potvrdilo, že se dorozumívají ruštinou. Podle sčítání lidu z roku 2001 v milionovém Doněcku samém žilo 48,15 % etnických Rusů a 46,65 % těch, co jako svou národnost uvedli ukrajinskou. Dorozumívacím jazykem byla však téměř ze sta procent ruština. Ve vesnicích okolo Doněcka se mluvilo jenom rusky. V Luhansku se k ukrajinské národnosti přihlásilo 49,6 % obyvatel, k ruské 47 %, ale jako mateřský a dorozumívací jazyk uvedlo 85,3 % obyvatel ruštinu. V Charkově v témže sčítání do kolonky národnost napsalo 61 % odpovídajících ukrajinská, 31 % ruská, jenže zároveň ruštinu jako svůj rodný jazyk uvedlo více než padesát procent lidí. V předválečné Oděse většinou byli Židé, druhými v pořadí Rusové, ve válce tu židovské obyvatelstvo bylo vyvražděno, do města, které se znovu muselo probudit, přišli lidé ze západu. Přesto šedesát pět procent obyvatel Oděsy před začátkem války s Ruskou federací uvedlo, že i doma mluví rusky. Nejinak tomu bylo v rodném městě Wolodymyra Zelenského, jenž také vyrostl v ruskojazyčném prostředí. Tady v Dnipru 63 % lidí tehdy odpovědělo, že ruština je jejich nejen rodným, ale také dorozumívacím jazykem. V Kyjevě před rokem 2022 mluvila převážně rusky čtvrtina obyvatel. Tak lze pokračovat.

Rusky psali nebo mluvili i rodáci z dnešních ukrajinských měst. Paustovskij, Grim, Babel, izraelský premiér Moše Saret, maršál Malinovskij, houslista Oistrach, hudební skladatel Glier, spisovatel Bulgakov, novinář Erenburg… Národy vedle sebe žily a nikdo nepřemýšlel o tom, kdo je čím a odkud. Pak přišel zvrat. Bělovežský nacionalismus a vrchol všeho, Evropou inspirovaný a podporovaný Majdan. To, co bylo dřív, se ocitlo naruby.

Doba Majdanu znamenala otevřený útok. Ihned po něm byla probuzeným parlamentem připravena předloha jazykového zákona, jež prohlašovala ukrajinštinu za státní jazyk. Bylo zrušeno i ustanovení o možnosti zřizovaní škol s odlišným jazykem v oblastech, kde žije vysoké procento jiného etnika. Zákon byl na čas vzhledem k protestům z Maďarska, Ruska, Moldavska, Polska a Rumunska pozastaven. Jenže nikoli na dlouho. V říjnu 2017 prezident Porošenko pod tlakem postbanderovských skupin ho přece jen předložil a nechal schválit parlamentem. Soudy od té doby nesmějí používat jiný jazyk než ukrajinštinu. Stejně pak armáda, policie, prokuratury, školy (od 5. třídy jiný jazyk než ukrajinština nesmí být používán). Omezilo se vydávání (nebo také zakázalo) novin a časopisů v ruském jazyce, zastavily se postupně ruskojazyčné televizní kanály. Úřadování se omezilo na ukrajinštinu a ve státních nemocnicích dokonce nesmí lékař používat ve styku s pacientem ruštinu. Tresty jsou pokuta, nebo dokonce vězení. Podle informací z těchto dnů má být, jak navrhuje Státní výbor pro televizní a rozhlasové vysílání Ukrajiny, zakázáno distribuovat ruskojazyčnou literaturu. Jsou likvidovány pomníky a památníky hrdinů 2. světové války, ale prý i Puškina, Kateřiny Veliké, Gogola… Demokracie v této zemi, kterou tak hájí Evropa, jsou jen slova a vůbec nevadí, že skutečnost je úplně jiná. Exitus acta probat, čili Účel světí prostředky.

Tolik k některým podivně vykládaným statistikám.

Jaroslav Kojzar