Doposud byla země rozdělená, nový prezident ji slíbil sjednotit. Autorita Petra Pavla spojí národ. Blbá nálada pomine, Česko bude republikou pohody… Takovými a podobnými výkřiky na nás nyní útočí mainstream ze všech stran. Přímá volba hlavy státu rozděluje stát, říkají zase jiní. Je tomu ale opravdu tak, nebo je ten »pes zakopaný« někde docela jinde?
Je na čase si přiznat, že společnost je rozdělená už dlouho a zákonitě, nezávisle na vůli prezidenta a způsobu jeho volby – a to nejen podle témat, jako jsou například migranti, covid, Green Deal, (ne)podpora Ukrajiny apod., ale především pak podle zájmů. A právě o těch politika je. Tím určujícím jsou bezesporu zájmy různých skupin obyvatel, rozdělených především sociálně ekonomicky, a teprve pak vůle politiků, kteří se ovšem vždy zasazují hlavně o blahobyt té skupiny, která je vyšvihla do sedla a za kterou kopou.
Proto i prezident, vehementně do své funkce dotlačený nynější vládnoucí »pětikolkou«, za vydatné pomoci často ze zahraničí financovaného mainstreamu, bude v rámci svých možností prosazovat současnou vládní politiku, zaměřenou na přednostní uspokojování zájmů euroatlantického Západu, jeho nadnárodních společností včetně obřích zbrojařských, energetických a farmaceutických firem, a doprovázenou dalším utahováním opasků většiny národa v podobě krácení výdajů na zdravotnictví, růstu spoluúčasti pacientů, zvyšování sazby DPH a tím i spotřebitelských cen, omezování důchodů apod.
A právě proto nemůže tento prezident s takto jasně danými mantinely dost dobře sjednocovat, tedy »obejmout« v jednom chumlu i ty, s jejichž zájmy jsou zmíněné vládní kroky v příkrém rozporu. Ovšem s výjimkou těch, kterým to dosud díky všudypřítomné desinformační mediální masáži mainstreamu ještě nedošlo, a bez jejichž hlasů by ani on nemohl být nikdy zvolen do čela státu.
Ono rádoby sjednocování lidí v různém postavení a s objektivně odlišnými zájmy můžeme samozřejmě pozorovat i jinde než na úrovni státu, národa. Sám jsem tuto zkušenost pořídil v jedné velké »rodinné« americké potravinářské firmě, působící na našem území, v níž jsem na počátku nového tisíciletí sedm let pracoval. Takřka ve všech pádech se tu neustále skloňovalo, že jsme jedna rodina. Dokonce tam bylo zavedeno tykání. Tím ovšem veškerá rovnost a rodinná pohoda končila. Vše bylo podřízeno zisku majitelů, mzdy přesně vypočítané tak, aby byly v regionu konkurenční, ale i při vysoké ziskovosti nemohlo být ani řeči o původně slibovaném sbližování se mzdovou úrovní v továrnách firmy v západních zemích. Tvrdé normy na linkách, téměř armádní dril, a k tomu ještě například zvýhodňování zaměstnanců, kteří »práskali« na druhé. Kdo pak jen trochu nahlas zauvažoval o odborech, byl velice brzo pod různými záminkami »odejit«.
Suma sumárum, spojování společnosti se sotva obejde bez řešení rozporů spočívajících v postavení různých skupin obyvatel. Obávám se ale, že ve stávajícím společenském systému, tak, jak je zakotven, to příliš reálné není. Skutečnost je taková, že ve vedení země se sice střídají různé vlády, ale liší se jen tím, že jedny se spíše snaží zmíněné rozpory mírnit, zatímco druhé je naopak rozvíjejí. Není snad třeba zdůrazňovat, že nynější vláda pětikolky rozhodně patří do té druhé kategorie…
Ivan Cinka
Diskuze je uzavřena.