Myslíte, že velká část pražských voličů ODS se zbláznila? Nebo epidemie schizofrenie se dostala až do domovů občanských demokratů? Halucinace, bludy, zmatené myšlení, potíže s organizací myšlenek? Či jde o uvážené rozhodnutí občanskodemokratických voličů? Může jít ovšem o políček naší železné Džejn, tedy Jany Černochové, která se vlastně z prvního místa kandidátky dostala až na druhé. Přitom ji válkychtiví voliči Fialovy strany přece museli milovat. Vede nás totiž do tak toužebně očekávané války s Ruskem a odvety za 21. srpen (mimochodem v té armádě, co tehdy přišla k nám, byli i Ukrajinci, dokonce mezi veliteli).
Ještě jsem nenapsal, oč jde? Ach, ta paměť! No přece o preference Jana Lipavského, který se letošními volbami stal nejoblíbenějším, dokazují-li to preferenční hlasy, politikem ODS nejen v Praze, ale i v celé republice (62 220 preferenčních hlasů, což je 29,2 % ze všech voličů ODS v hlavním městě). Dokonce za sebou nechal nostalgiky z Jižní Moravy, kteří jaksi z trucu se pokusili vyzvednout Petra Fialu (37 000 hlasů, a 20,88 % na Brněnsku).
Osobně si myslím, že nestojí za to o něm psát, ale zdá se, že jeho vyzdvižení na první místo oblíbenosti v celé ODS skýtá v sobě jistá poučení a ta bychom neměli nechat jen tak. Svědčí totiž o charakteru a cílech voličů této strany, jež naštěstí byla, jak se zdá, volbami odstrčena od vládního kormidla. Budu tomu ovšem věřit, teprve až poslední auto bude odvážet věci pana Fialy ze Strakovky, protože v naší demokracii a za pomoci Bruselu je všechno možné.
Takže… ta poučení…
1. Jan Lipavský je přeběhlík. Za funkci opustil své kamarády. Při tom jejich zásluhou se stal ministrem zahraničí. Jinak, vzhledem ke své nezkušenosti a žádné praxi, by se jím nemohl stát. Ani vzdělání pro to neměl, nepočítaje-li v to znalost angličtiny.
STOP! Co nám prozrazuje oficiální životopis? Janu Lipavskému je čtyřicet let. Bakalářský titul získal na Institutu mezinárodních studií fakulty sociálních vět Univerzity Karlovy (jinak nazývané VŠP polistopadového režimu). Ta ho v rámci programu Erasmus poslala na dva semestry na stáž na nepříliš významnou britskou univerzitu »of Kent« zaměřené na humanitní obory a informatiku. Víc nestihl. O tom, že na další studia zřejmě neměl schopnosti, se ve wikipedii nepíše, jen to, že po jejich skončení byl zaměstnán u různých zahraničních společností jako Visual Assistent zahraničních firem – přeloženo do češtiny: podržtaška manažera. Po nějaké době byl využit jako jeden z ajťáků v oblasti informačních technologií v bankovnictví, přičemž zaměstnavatele několikrát vystřídal, než se prý dostal až k funkci zmíněného manažera (?). Když však pochopil, že tudy kariéra nevede, vstoupil v roce 2015 do strany Pirátů, kde ho, zřejmě z nedostatku kádrů, zapsali na páté místo pražské kandidátky. Z ní se mu podařilo vzhledem k preferencím dostat až do parlamentu a stát se expertem na zahraniční záležitosti. Tak se posunul až k ministerskému křeslu. Když kvůli Bartošovu maléru Piráti musili odejít z vládních míst, on se rozhodnutí své strany nepodřídil. Raději z ní vystoupil a tak zůstal ve funkci a po čase se přihlásil k ODS. Jako nestraníka ho připsali na svou kandidátku v Praze. Kandidoval z třetího místa.
Takže… přeběhlík Lipavský se uchytil u další politické strany. Kamarády prodal za – obrazně řečeno – třicet stříbrných. Nebyl ostatně sám. Také jiní své přesvědčení, měli-li nějaké, prodali za moc, funkci či bohatství a byli či jsou výše postaveni než Jan Lipavský. To voliči ovšem věděli. Dali-li přesto svůj preferenční hlas právě jemu, pak je tu jediný výklad: Když kdokoli zradí pro nějaký profit, pak je hoden obdivu a úcty. Jde přece o úspěšného člověka a úspěch je cílem v období individualismu. Proto tolik preferenčních hlasů. To však není dobrá vizitka pro voliče jediných opravdových demokratů u nás.Jak vidno, stále u nich platí, »když člověk získá lepší postavení, nikdo nemá právo kritizovat, jakými prostředky ho dosáhl« (Graham Greene).
Je tu i druhá možnost. Jde snad však o ještě horší vizitku… »Vlastnosti, které u lidí obdivujeme, jako laskavost, štědrost, upřímnost, poctivost, porozumění a cit, jsou v našem systému pokládány za průvodní jevy neúspěchu. A ty povahové rysy, které se nám příčí, jako například práskavost, chamtivost, hrabivost, lakomství, domýšlivost a sobectví, jsou rysy úspěchu. A zatímco lidé obdivují ty první vlastnosti, milují produkty těch druhých.« (E. M. Remarque)
2. Jan Lipavský neměl pro zastávanou funkci patřičné vzdělání. Jak vysvětlit, že ji dostal? Snad jen tím, že je buď génius anebo primitiv.
Pokud je génius, jenž bez patřičného vzdělání pronikl do všech tajů světové politiky, pak klobouk dolů. Jenže jeho skutečné kroky ve funkci často postrádaly na genialitě. Kopírovat politiku paní Kallasové není umění, ale hloupost. Tato dáma se totiž řídí emocemi. Nenávist kvůli minulosti? Jenže v její rodině nebyl jen Eduard Alver, jeden ze zakladatelů Estonské republiky v roce 1918 a první ministr vnitra (dědeček), ale i přední estonský komunistický politik a dokonce poslanec Nejvyššího sovětu SSSR (otec), nebyl jen záchranný odsun před nacisty do sovětského vnitrozemí, ale také pocit, že byly vlastně deportovány (babička a maminka). Jaká však minulost emočně působila na Jana Lipavského, jenž za socialismu vyrůstal v průměrné české rodině? Nevím. Ani jeho genialita se neprojevila. Že by přece jen nebyl geniální?
Pak je tu tedy druhá možnost: primitivnost. Udržet se nahoře za takového stavu může jen přičinlivý a poslušný žáček. Jan Lipavský by tomuto hodnocení dostát mohl. Dokázal se totiž projevit jako vzorný a učenlivý. Jakýsi papoušek, jenž dobře naslouchá svému pánovi a dobře opakuje jeho hlas? Možná, snad. Kdo by, řekněte, takového papouška neměl rád? Těch více než šedesát tisíc preferenčních hlasů to pochopilo a za uplynulá čtyři léta se přesvědčilo, že ze všech kandidátů na nové poslance Jan Lipavský je nejposlušnější a že se neodchýlí od Pána našeho, jenž zove Brusel a nad nímž bdí Bílý pán od Potomacu a »tak jako (když) Sára poslouchala Abrahama a nazvala jej pánem« (Bible, 1. list Petrův, 3,6), poslouchá i on.
Voliči, pokud mu tedy dali svůj preferenční hlas, zřejmě pochopili, že sice nejde o génia, ale o poddajného politika, který bude, pokud mu dají své preferenční hlasy, zárukou, že bude dobrý sluha. Jenže zapomněli, že člověka, který je tak ochoten měnit své klubové tričko, by jiní mohli přeplatit a pak by jejich preference mohla přijít nazmar. Zapomněli na to, že »nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, žádnou víru nemá« (kardinál Dominik Duka).
Jaká další kariéra tohoto nejoblíbenějšího politika ODS čeká, nevím. Předpokládám, že hvězdná. Stačí jen chvilku počkat, než přejdou babišovské mraky, nebo něco nabídne Brusel, tedy alespoň podle mínění kavárenských voličů. V Praze je hodně kaváren, proto i hodně těch, co politizují za kavárenskými stolky Slávie, Louvru nebo Kunsthalle či v dejvických bistrech pro mladé. Možná, že do některých z nich občas zajde i Jan Lipavský, a když ne dnes, tak třeba zítra. Také král Václav prý chodíval do podhradních hospod, proč ne nejoblíbenější politik zvolený za občanské demokraty do Parlamentu ČR, aby dokázal, že i on patří mezi ně.
Ale stejně si myslím, že značná část voličů ODS se zbláznila, protože žádná spekulace mně nevysvětlí, proč se Jan Lipavský mohl stát nejpřednějším idolem své strany. Možná však, že jsem stále ještě nepochopil nějaký skrytý záměr poražených občanských demokratů. Nechce se mi totiž věřit, že by u více než šedesáti tisíc voličů, i když jde o voliče ODS, mohla zvítězit hloupost. Ale, co já vím?
Jaroslav Kojzar