Jeden známý mně poslal jakýsi přehled, co jsme uměli před listopadem 1989 a co už není. Vyrobit, pochopitelně. Šlo o velmi široký sortiment, od lokomotiv po nádobí, od obuvi po křehké sklo. Značky jako ČKD, OP, Sfinx či VŽKG znali ve světě a věděli, že výrobky odsud mají punc nejvyšší kvality. Také potravinově soběstační jsme byli. Dnes už nádobí průmyslově nevyrábíme, ani části atomových elektráren či lokomotivy, zmíněné značky se vyskytují jen na starých výrobcích. Namísto pšenicí osetých polí jsou naši zemědělci dokonce placeni za úhor anebo se předháníme v plochách plných řepky, při čemž stáda našich dojnic jsou stále omezovanější a drůbež vybíjíme kvůli podezření, že ptačí chřipka by mohla ohrozit člověka. Ohrozí? Neohrozí? Jak pravdivě odpovíme? Tomu všemu se ovšem říká »moderní doba« a výdobytky liberalismu, tedy podle starého Marxe kapitalismu. A my? Volíme ty »moudré«, ty, kteří devastovali naši vlast, protože stará generace vymírá a nová už patřičně proškolená ve školách a médii si myslí, že je to normální a hlavně, že před listopadem tu byla jen nesvoboda, samý befel a beznadějná šeď. Všechno, »nač komunisté (či jejich systém) sáhli, bylo přece špatně«.
Kam jsme až došli? Kdo to ví? Tak nějak se zpívá v písni. Nebojte se, ví se to a havlovští liberálové dělají vše, aby tomu nebylo jinak, aby se udrželi u moci. Už tehdy se pokládali za světlonoše, kteří »šedé zóně« (termín Jiřiny Šiklové) tvrdili, že teprve jejich příchodem k moci vláda věcí tvých k tobě se navrátí… Jenže, koho tehdy dosadili do slov k tobě a chtějí dosazovat dál?
Tyto myšlenky mně přivodilo jedno výročí, které vlastně ani nestojí za připomínku. Dnes od něho uplynulo právě osmdesát pět let. Jde o ježdění vpravo.
Tehdy…, ale popořádku. Němečtí nacisté už třetí den v onom třicátém devátém roce ovládali české země. Byl zřízen, jako forma naší vlády, protektorát, v němž postupně přestávaly vládnout české úřady. Byla uskutečněna akce Ritter, při níž stovky občanů, kteří se ocitli na seznamu, jenž zčásti vypracovali čeští policejní snaživci, se dostali do vězení a koncentráků. Jejich vojáci kursem jedna marka ku deseti korunám, ač tomu bylo skoro opačně, skupovali zboží z plných českých obchodů a na hradě českých králů prezident Hácha skláněl hlavu před příchozím protektorem von Neurathem. Nebo tomu bylo naopak a protektor přijímal státního prezidenta?
Tehdy nařídili, bez ohledu na stavební a technické problémy, že od 18.března se bude v celém českém prostoru jezdit vpravo. Tak, jak se jezdí v Německu. Když po Mnichovu rozhodli o tomtéž, dali místním radnicím v Liberci, Mostě, Jablonci, Opavě, delší čas. Tam ovšem vládli soukmenovci, tedy sudetští Němci. V českých zemích tomu bylo jinak. Tady byly zatím radnice české, ale už začala vládnout tvrdá německá ruka. Na Hradě von Neurath a ve vyklízeném Černínském paláci si připravoval sídlo bývalý československý poslanec Karl Hermann Frank. Patnáctého přišli, šestnáctého vydal generál Blaskowitz, velitel nacistických vojsk, příkaz, sedmnáctého se organizačně a technicky muselo vše připravit a osmnáctého března se již jezdilo napravo. Nejen automobily, ale i tramvaje. Tak tedy 18.březen 1939. Proč mně o tomto datu a dopravní změně stojí za to psát? Protože čeští dělníci a inženýři dokázali přes všechny problémy rozkaz zajistit. Jinak mnohé z nich by čekal koncentrační tábor nebo dokonce kulka.
Shodou okolností jsem v šedesátých letech minulého století byl ve Stockholmu. V době, kdy také Švédsko přecházelo na pravo. Vysvětlovali mi, že příprava byla mnohaměsíční a stále mnohé musí dokončovat. Je sice pravdou, že vzhledem k tamějším mostům ostrovního města, jakým Stockholm je, to měla radnice nepoměrně složitější než třeba Praha, ale neměla ke změně šibeniční termín a nabitou pistoli za týlem, jež neumožnily vyzkoušet všechny možnosti. V ony dny jsme chodívali rozkopaným Stockholmem a pamatuji, že dokonce spoje, jimiž jsme měli jet, nefungovaly a my hledali náhradní, jimiž jsme se se zpožděním dostávali na určené místo. Jenže Praha a ostatní česká města, kde jako hlavní veřejné spojovatelky byly tramvaje, ten čas nedostaly.
Namítnete, že mnohé bylo také v Praze již připravováno, že záměr jezdit vpravo i české úřady a městské orgány měly ve svých plánech, jenže mít něco v plánech a realizovat to ve velmi krátké době byl doslova šibeniční úkol. Tehdy jsme však měli stále ještě svůj velmi výkonný průmysl, technicky vyspělé pracovníky a velmi zdatné dělníky. A tak akce jezdit vpravo se uskutečnila, i když česká města, zvláště pak Praha, Brno, Ostrava a Plzeň, musela vyvinout nemalou energii a organizačních schopností. Dnes bychom si zřejmě s takovým bleskovým úkolem těžko poradili, protože na místo průmyslových celků a zkušených pracujících, jsou u nás v nejlepším případě montovny či dokonce trosky továrních budov a schopní lidé se rozběhli pracovat do služeb a zapomenout na své obory. Je třeba ještě dodat, že mnohé profese se nyní ani na odborných školách nevyučují. Jsou totiž zbytečné, protože jsme se stali skladištěm či montovnou Evropy. Podřízenou zemičkou ve středu kontinentu. Jen naše, má nikoli, politicko vojenská angažovanost nás vynáší do popředí. To je ovšem k naší škodě a ke škodě budoucích generací.
18. březen 1939 se pro mne stal i dnem hrdosti nad výsledky práce českých lidí, i když zároveň připomínkou toho, čeho jsme se vzdali, tedy naše polistopadové vlády, a co z nás mohlo udělat jednu z průmyslově nejsilnějších zemí Evropy. Dnes bychom za pouhý jeden a půl dne něco podobného těžko zvládli. A z toho je mi smutno.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.