Znáte sochu sv. Václava na pražském Václavském náměstí? Jistěže znáte. Víte, kdo je jejím tvůrcem? Spíše ano, než ne. Znáte sousoší Františka Palackého na pražské Moráni? Asi ano, i když bydlíte mnoho kilometrů od Prahy. Ale se jménem sochaře si již asi nejste jisti. Znáte sochy Lumír a píseň, Přemysl a Libuše, Záboj a Slavoj a Ctirad a Šárka, dnes umístěné na pražském Vyšehradě v sousedství Slavína a hřbitova našich velikánů? Možná, ale spíše nikoli a tedy ani jméno autora si neuvědomujete. A při tom všechno vytvořil tentýž sochař, a… kdyby nic jiného nevytvořil, stejně by patřil k největším nejen ve svém století. Ano, jde mi o Josefa Václava Myslbeka, který by dnešního dne, 20. června, oslavil sto pětasedmdesáté narozeniny, kdyby organismus člověka něco takového mohl vydržet.
Myslbek byl rodem Pražák, narodil se v rodině malíře pokojů. Sochařský talent se u něho projevil brzy a tak už jako náctiletý v dílně mistra Sejdana pomáhal plnit zakázku pro Vídeňský Arsenal. Ve Vídni se seznámil s Václavem Levým, aby s ním několik let spolupracoval. Tehdy současně studoval u profesora Trenkwalda na Akademii a zajížděl do Drážďan k profesoru Hähnelovi. Jako pětadvacetiletý si zřídil vlastní ateliér, aby postupně získal takové renomé, že vyučoval sochařství na Umprumu a později dokonce na Akademii, kde založil sochařský ateliér. Zde pracoval až do roku 1919.
Jak uvádí současná wikipedie, jeho žáky byli mimo jiných Otakar Švec, Herbert Masaryk, Quido Kocian, Bohumil Kafka, Jan Kofránek, Jan Štursa, Karel Dvořák, Karel Pokorný, Břetislav Benda, Stanislav Sucharda, Josef Mařatka… Zemřel, doplňme, v roce 1922 a je pohřben na pražském Slavíně, jen »pár metrů« od jeho soch inspirovaných Rukopisy. Ty ovšem sem do sadu Jaroslava Vrchlického byly přivezeny po restaurování z průčelí Palackého mostu, kde dvě z nich zasáhly bomby při americkém náletu na Prahu v únoru 1945.
Nechci se ovšem zabývat Myslbekovým životopisem. Ten si lze přečíst v té či oné formě na internetu. Jen o dvou věcech bych se chtěl zmínit. O jeho umělecké poctivosti a stálé kritičnosti k tomu, na čem pracoval, a o jeho češství. Pracovní poctivost dosvědčuje to, že neustále svá díla opravoval a některá tvořil dokonce několik let, než byl ochoten je nechat odnést z ateliéru na místo určení. A tak se stávalo, že často sjednaný termín odevzdání práce nedodržel a musel si nést následky. Vždy měl ovšem v ateliéru několik rozdělaných soch a přecházíval, jak dostal nápad, nebo spatřil něco, co ho znepokojilo, na jinou práci. Byl to jakýsi koloběh. Snad se šťastným koncem, snad mohl být ještě šťastnější, kdyby dokončil více věcí, jež měl v plánu.
To druhé, co mě dnes inspirovalo, byla zmíněná láska k vlasti. Ač jel hledat poučení do Paříže a jinam, vždy se vrátil, aby z jeho dílny vycházely především sochy, které jsou v úzkém svazku s dějinami národa. Patřil svým dílem – a hlásil se k tomu – ke generaci Národního divadla. Vlastně ke generaci, kterou ovlivnily Rukopisy. Odmítal je přes hlasy, že jde o falzifikát, zpochybnit. V tom byl zásadový. A tak vedle jeho zmíněných děl nalezneme pomníky Jana Žižky, portréty Bedřicha Smetany, Josefa Hlávky, Vojtěcha rytíře Lanny, hrobky Václava Švagrovského, F. L. Riegera, i pomník Karla Hynka Máchy na pražském Petříně.
Zastavil bych se však u jeho čtyř »mostních« sousoší, která zdobila most Františka Palackého. Měla smůlu. Bomby dopadající na klášter Ve Slovanech (Emauzy) a okolí zasáhly i je. Bylo nutné je sejmout a zrekonstruovat. Ovšem když se rozšiřoval most, stejně by překážely, a tak byly společně se dvěma zbylými na smíchovské straně přesunuty na Vyšehrad. Bylo to správné rozhodnutí. Tam svým významem také patřily.
Myslbekova díla jsou dnes odsunována novými styly a obsahem hodícím se k éře globalizace. Už není prvotním vlastenectví, ale kosmopolitismus. Myslbek si ze svých cest přivezl zkušenosti, ale zůstal českým tvůrcem, věrným tradici. Ti dnešní tvůrci často podléhají tzv. světovosti. Ale světovost není epigonství a obkreslování cizích vzorů. Proto byl Praxiteles tak řecký, Michelangello tak italský a Rodin tak francouzský. Proto si vážím spíše Myslbeka…
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.