Dvanáctého prosince 1943 byla podepsána Smlouva o vzájemné spolupráci mezi Československem a Sovětským svazem. Bylo to přes negativní postoj Britů, přičemž ovšem sama vláda Jeho veličenstva podobnou dohodu měla už dva roky. Mělo to svůj smysl, tedy negativní postoj. Churchill si uvědomoval, že tím ztrácí jedinečnou možnost být jediným »ovlivňovatelem« dění ve střední Evropě. Beneš však měl svou vizi. Chtěl, abychom byli zemí mezi Východem a Západem a byli tak napříště před německým expanzionalismem chráněni z obou stran. Měl své zkušenosti. Mnichov byl ještě v dobré paměti. Přesto k jednání přistoupil až po Teheránské konferenci, kdy mu souhlas sdělil sám Eden.
Třináctého prosince, tedy před osmdesáti lety, kdy smlouva již byla podepsána, začala v Moskvě v residenci dr. Beneše jednání londýnské a moskevské emigrace, jež trvala několik dnů a ukázala mnohé shody, ale i rozpory mezi oběma stranami. Londýn zastupoval sám prezident, který měl po boku kancléře Smutného, a do jisté míry i vyslance Zdeňka Fierlingera, jeho dobrého známého a zároveň zástupce sociální demokracie, komunisty pak Gottwald, nemocný Šverma, Kopecký. Setkal se však i s jinými utečenci, např. se Zdeňkem Nejedlým, dr. Vrbenským, bývalým ministrem první poválečné vlády ad. Musel vyslechnout kritický postoj k jeho říjnové (1938) demisi a názor, že jsme se měli bránit. Vysvětlil smysl svých tehdejších rozhodnutí, hlavním však v jednání byla budoucnost země. V tom nakonec k plné shodě ne vždy došli.
Dalším komplexem otázek byl problém Slovenska a teorie »čechoslovakismu«. Komunisté ji odmítli, Beneš bránil. Způsob vlády na Slovensku byl proto zatím odložen. Pokud jde o ozbrojený boj, nevznikl žádný problém. Tady došlo k úplné dohodě. Návrh, aby KSČ vstoupila do londýnské vlády, byl však komunisty odmítnut jako předčasný, což dr. Beneš chápal. Měl dokonce říci: »Budete nejsilnějším článkem nového režimu« (podle Jacquese Rupnicka).
Pak přišel na pořad odsun. Tady už došlo k rozporuplné diskusi. Beneš byl ve výhodě. Souhlasili s ním Britové, vlastně i Američané a jak to projednal dokonce se Stalinem, nakonec i ten. Moskevské komunistické vedení emigrace však s »podobnou koncepcí nepočítalo, o kolektivní vině a hromadné odplatě sudetoněmecké menšině neuvažovalo…« (podle Marie Švermové). Proto si jako »experta« pozvalo sudetského komunistického funkcionáře Roberta Korba. Ten se společně s Gottwaldem přiklonil k Benešově linii, a to proto, že »postoje sudetských Němců k Československu se během války nezměnily a že k výraznějšímu projevu vůči nacismu v Sudetech nedošlo« (podle Marie Švermové).
Třídenní rozhovory byly tedy užitečné. Pro obě strany. Mohly se tak stát východiskem k pozdějším jednáním o Košickém vládním programu. Navíc se londýnské státní vedení dozvědělo, jaké postoje a v jaké věci zastávají komunisté. Mohlo se na ně připravit. Zvlášť, pokud jde o odsun, bylo konečně jasno.
Podle prezidenta byly rozhovory velmi užitečné. Stejně jako právě podepsaná smlouva. Proto dr. Beneš 23. prosince odjížděl z Moskvy velice dobře naladěn. Cestou do Baku, kterou absolvoval v salónním vlaku, ho doprovázel vyslanec Fierlinger, jinak v té době prezidentův člověk, a jistě probrali všechny body znovu ze všech stran. Pochopitelně stejně tak sovětský diplomatický personál, jenž se však už hovorů neúčastnil.
Další informace kromě pamětí Marie Švermové a politiků oné doby si lze dodnes přečíst. Byly vydané. Já ve svých Osudových okamžicích komunistické strany jsem se jim také věnoval.
Dnes se ovšem dozvídáme o tom, že tato smlouva nás odvrhla od Západu a věnovala Stalinovi. Proč jsme však více jak čtyřicet let po válce nepoznali nic takového jako je válka a proč jsme se po našem zapojení do NATO svou podporou účastnili bombardování Srbska a vlastně zabíjení nevinných? Proč jsme asistovali v Iráku při operaci Pouštní bouře, a to na základě podvržených důkazů? Proč jsme v Afghánistánu museli zanechat své mrtvé, když tamní válka se nás vůbec netýkala? Proč sypeme zbraně, peníze a další materiál do Ukrajiny, když víme, že na počátku byl protiústavní převrat a později i úmyslné neplnění Minských dohod a že tato válka slouží jen k tomu, aby Spojené státy mohly přímo na bojišti vyzkoušet své zbraně a při tom poškodili svého soupeře, který sice neusiluje jako ony o světovládu, ale je překážkou tohoto záměru? A konečně, proč se už dávno nejedná, aby mohly zmlknout zbraně? Mám se ještě dál ptát?
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.