Chápu, že nás už málo zajímají jména minulosti. Máme jiné starosti a je jich víc než dost. Jedno takové bych však chtěl dnes připomenout. Před sto lety, 15. listopadu, zemřel vynikající český malíř Jakub Schikaneder. Proč na něj vzpomínám? Protože on to byl, kdo přinesl do výtvarného umění zcela nové a přitom velmi důležité téma: chudé ženy bojující o své právo na život.
Bylo to v době, kdy vrcholil boj o všeobecné hlasovací právo, včetně volebního práva žen. Dočkal se jeho uzákonění, ale to bylo až v nové republice. V roce 1920. Rakousko nebylo ochotno uzákonit skutečná demokratická práva, ani ženy postavit na úroveň mužů, a když to formálně ještě před Velkou válkou udělalo, neumožnilo zvolené zástupkyni lidu aniho uplatnit. Tou první zvolenou ženou byla Božena Viková Kunětická.
A ještě něco, když už povolilo ženám vystudovat medicínu, nenašlo pro ně po skončení studií adekvátní zaměstnání, zatímco ženy ve vyspělejších částech Evropy již byly i vyhlášenými lékařkami či vědkyněmi a dokonce Marie Curie-Sklodowaká se stala v roce 1903 nositelkou Nobelovy ceny za fyziku, Bertha Suttnerová v roce 1905 obdržela Nobelovu cenu za mír a Selma Lagerlöfová v roce 1909 za literaturu.
Jakub Schikaneder byl Pražák. Jeho otec celní úředník se psával ještě německy. Hoch však dostal české školy a i Akademii, kde byl v ročníku Aleše a Ženíška, absolvoval českou. Později sbíral zkušenosti v celé Evropě, zvláště v Mnichově a Paříži, aby se vrátil domů a sám začal vyučovat nové studenty. Napřed jako asistent profesora Ženíška, později jako profesor a dokonce jeden čas ředitel Umělecko-průmyslové školy. Zemřel v Praze.
Hlavním motivem mu byla staropražská zákoutí malovaná s pro něho typickým večerním osvětlením pouličních lamp, druhým pak ženy, ty, které musely bojovat často o svůj holý život. Byly až příliš reálné, malované tradičně, i když pod vlivem impresí jeho pařížských přátel. Jiným slohům nepodlehl, ale ten jeho byl natolik výrazný, že se sám zapsal do dějin výtvarného umění.
Z oněch ženských motivů musím připomenout jeho Plečku, Vraždu v domě, Chudobu, Výměnkářku, Vivu, Dušičky… připomínám si jeho upracovanou ženu sedící na konci žebřiňáku, poznamenanou nepředstavitelnou únavou. Je v ní rezignace, ví však, že musí svůj úděl nést dál, a tak využívá malou chvilku k odpočinku na nepohodlném konci naloženého vozu. Stačí jeden pohled, aby člověk pochopil, kolik bolesti, únavy, sebezapření je v ní. Není snad na světě malíř, kterému by se tak opravdově podařilo vystihnout okamžik, který nám vyložil celý její život.
A ještě něco. Schikaneder patřil také mezi tvůrce, kteří se podíleli na výzdobě našeho Národního divadla. Také proto pro všechno bychom si ho měli připomínat.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.