V říjnu 1874 překvapivě v nedožitých čtyřiceti letech zemřel »největší český básník« – tak o něm psali současníci, Vítězslav Hálek. Měl být hospodským, měl být Němcem, ani jedno se nesplnilo. Stal se novinářem a básníkem a ze Siegfrieda Haleka přesvědčený Čech Vítězslav Hálek. Znamenalo to přerušení styků s rodinou, konec její finanční podpory, život s kondicemi, neustálý boj o přežití. Hálek však vytrval a už brzy po jeho smrti se mu začaly stavět pomníky.
Dnes se už málo čtou verše, poezie jako by byla prokletá. Je doba bezbřehého racionalismu a liberalismu. Mladí se místo veršů o lásce ztrácejí v bubnech rytmického blouznění, namísto českých písní poslouchají texty, kterým často nerozumějí. Kdo tedy vezme do ruky básníkovu knihu a svěří se, že…
Já písně zpíval o Tobě –
ty byly plny lásky,
a podle nich si ladili
i ptáčkové své hlásky.
Kdo tedy?
Hálek patřil ve své době mezi významné organizátory českého literárního života. Básník, fejetonista, spisovatel, redaktor Národních listů, člověk, bez jehož autority a organizátorství, tím nepopírám Nerudovu úlohu, by nebyl almanach Máj, neměly by časopisy Lumír a Květy takovou úroveň, nepřeměnila by se stará do sebe zahleděná poezie v moderní. Vyšlo mu šest knih básní, jeho divadelní hrou Král Vukašín byla zahájena činnost Prozatímního divadla, jeho próza byla zveřejněna ve dvaceti knihách. Nejznámější se stala jeho Muzikantská Liduška, jíž se pustil do odkrývání sociálních vztahů na venkově, atd., atd. Bohužel, zdraví mu nedalo možnost zanechat další a další díla budoucím generacím, či dále ovlivňovat literární dění v zemi. Bylo o něm napsáno mnoho studií a lze si o něm nalézt informace na internetu. Nechci je opakovat. Proto dovolte dnešní vzpomínku zakončit několika částmi ze sbírky Večerní písně…
I myslil jsem si, jak by as
bez lásky bylo světu:
svět byl by pustopustá poušť
a v světě žádných květů.
Světem by srdce bloudilo,
až žalem by se shnětlo,
a smutno v něm, jak na světě,
než Bůh řek‘: Budiž světlo!
A smutno tak, že na zemi
by nechtěl člověk žíti,
že sám Bůh Otec na nebi
by nechtěl bohem býti…
Vy všichni, kdo jste stísnění,
již pojďte, pojďte ke mně,
zde složte s beder útrap tíž
a zapomeňte jemně!
Já lásky říš zde založil,
kde druh se k druhu vine,
a vše, co má kdo na srdci,
to v pěkných písních plyne.
Zde nezná soka závistník,
zde řeč jak píseň sladká,
zde lev je krotký beránek
a dravci holoubátka.
Zde léky všechněm útrapám,
zde srdce věčně mladne,
zde neovadá růže květ
a nepřátelství žádné…
Kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe,
neboť vás tak Bůh miloval,
že poslal vám ho s nebe!
Hrozné, když Bůh neúrodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.
Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozena
a ve smrť život vlívá.
Jaroslav Kojzar
Dovětek: Zaznamenali jste tu Hálkovu krásnou češtinu? Chlapce, kterého poslali studovat do německé trinitářské školy, ale on z vlastní vůle přestoupil na české Akademické gymnázium? Jemuž dali jméno Vincenc – Siegfried a on ho změnil na Vítězslava? Který mohl být dobře živ z němčícího zájezdního hostince a on raději volil české učitelství, jež se shodou okolností změnilo na redaktorství? Jak by se asi divil, kdyby dnes slyšel z úst mladých jejich amerikanismy a písně, kterým sami zpěváci ani nerozumějí, ale ‚doba přikazuje‘ zpívat cize, protože je to ‚in‘ a kdo by dnes chtěl se ocitnout na slepé koleji a projevit svůj ‚ponižující‘ romantismus a lásku k vlasti?
Diskuze je uzavřena.