Období vlády, která odchází, bude jednou spojeno s názvem Hon na čarodějnice. Žádná její předchůdkyně totiž úmyslně nevyvolávala svými činy tolik nenávisti mezi lidmi, jak ta Fialova. Jakoby přesně na ni byla psána úvodní myšlenka Manifestu, jenž dodnes budí tolik nenávisti u těch, které označil jako spojence v boji proti sociálně pokrokovým myšlenkám. Při tom ona slova napsali Marx s Engelsem před sto sedmasedmdesáti lety.
V minulých čtyřech letech se podařilo kriminalizovat mnohé jiné než vládně proklamované myšlenky. Za slova o situaci v Kyjevě po vypuknutí války na východě byla odsouzena učitelka Bednářová. Byl přijat zákon, jenž funkcionářům a dalším osobám z předlistopadové minulosti odebírá část důchodu. V mnohých částech byla přepisována historie a ten, kdo zůstal u původní varianty, mohl být poslán i do vězení. Slovo komunismus bylo zákonem postaveno na roveň nacismu. Měnily se názvy ulic, jež do té doby nesly jména osvoboditelů. Individuální útoky na dr. Beneše se změnily na organizovanou akci. Jsou dehonestováni všichni ti představitelé uměleckého světa, kteří byli přesvědčenými komunisty, jako např. Vítězslav Nezval, Otomar Korbelář, E. F. Burian, Josef Větrovec, Vítězslav Vejražka… Jako hrdinové jsou dokonce ve filmech představováni bratři Mašínové a Josef Hasil, vyzvedáváni spolupracovníci špionážních služeb západních států, jako byl kpt. Nechanský. Na Rakušanově ministerstvu vnitra je zatím uložen zákon (?) o omezení svobody tisku a dalších garantovaných svobod. Nově budovaná stanice Metra, jež se má jmenovat Olbrachtova, má být podle přání ÚSTRu a na návrh Piráta Hřiba přejmenována, protože spisovatel byl komunista. Atd., atd.
Ano, Ivan Olbracht vadí. Jedna z nejvýraznějších spisovatelských osobností. Syn spisovatele a právníka Antala Staška, rodák ze Semil, autor nejen Nikoly Šuhaje loupežníka, ale i Bratra Žaka, Podivného přátelství herce Jesenia, Goletu v údolí, O smutných očích Hany Karadžičové, Biblických příběhů, Ze starých letopisů, O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách a pochopitelně Anny proletářky reagující na události roku 1920.
Proč tolik vadí? Protože byl komunista? Členem komunistické strany byl přece svého času i Jaroslav Seifert, byl jím i Milan Uhde, který se inspiroval Olbrachtovým Šuhajem, spisovatel Pavel Kohout, také Jiří Dienstbier, půlroční premiér Jan Stráský, jen krůček od přijetí byl prý i Václav Havel, ale do KSČ skutečně vstoupila matka vraždících bratří Mašínová. Do posledního okamžiku socialistické republiku dokonce plnili její úkoly členové KSČ Petr Pavel, pozdější premiéři Jan Fischer a Josef Tošovský, ministr financí Ivan Kočárník ad. Ti si ovšem svým rychlým přechodem k opačné straně politického spektra vysloužili svůj odpustek. Jiní, kteří však nezměnili svůj názor, měli být napříště šikanováni a postupně se stali, pokud mezitím nezemřeli, proruskými šváby, dezoláty, jež je dokonce třeba kriminalizovat a snad také izolovat. To byl úkol takových Foltýnů, Pirátů zadrábkovaných v politice, demokratů mávajících Havlovým odkazem, všelijakých těch eurohujerů.
Ivan Olbracht u toho ovšem nebyl, dokonce ani padesátá léta mu nebylo umožněno dožít. Zemřel koncem roku 1952. Už několik let jako nemocný penzista. Zdraví mu nedovolovalo další angažovanost a dokonce ani psát.
Na rozdíl od jiných, kteří jsou dnes vyzvedáváni, tedy ti Demlové, Durychové, Zahradníčkové, se aktivně podílel na protinacistickém odboji. Proto také byl Ivan Olbracht po osvobození zvolen prvním předsedou ONV v Táboře, v okrese, kde prožil většinu války. Stal se i poslancem porevolučního Národního shromáždění, byl jedním z prvních národních umělců, jimž byl udělen tento titul. Psal knihy pro děti a dokonce jim přiblížil jinak pro ně málo srozumitelnou Bibli, věnoval se problémům Podkarpatí a dokázal ve svých dílech společně s Vladislavem Vančurou zdejším lidem postavit umělecký pomník. Podle jeho knih bylo natočeno několik filmů, např. Prstýnek, Komedianti, Nikola Šuhaj (natočen dokonce třikrát), Golet v údolí, Marijka-nevěrnice, Hanele, Anna proletářka. Kolik z těch, které dnešní režim vychvaluje, se může chlubit něčím podobným? Stačí, že byl členem KSČ – do strany byl znovu přijat za války – že nepsal oslavné studie na Auerspergy, Thuny či Schwarzenbergy anebo o jezuitech a dominikánech, o Tomáši Baťovi, chlapci, jenž obouval svět, a rodině Liebigů, kteří museli ze země odejít, tedy byli po válce odsunuti, ale o obyčejných lidech a jejich problémech. Vlastně o těch Nikolech Šuhajích a Annách proletářkách. To také je jeho vina. Proto už dávno semilští radní vymýšlejí, jak odstranit pomník obou Zemanů (Staška i Olbrachta) ze středu města, proto se exprimátor Hřib rozhodl novou stanici metra, jež měla být pojmenována podle ulice, kde bude jedna ze stanic, pojmenovat jinak. Po komunistovi přece nemůže být pojmenováno nic. Jen demokraté mají právo na názvy, i když zdaleka neudělali nic, co by je k tomu opravňovalo. Jen čekám, kdy vzhledem k takovým Hřibům budeme měnit další staré osvědčené názvy, jako je třeba ulice Pod kaštany nebo Ruská, která nese svůj název už sto let, například na Járy Cimrmana anebo dokonce na Ukrajinských hrdinů.
No řekněte, proč nemůžeme mít stanici metra Olbrachtova, ale ulici Borise Němcova ano? Nedivil bych se, když časem některá z našich ulic bude pojmenována po vlasovcích anebo třeba po premiéru Bienertovi a dokonce po Stěpanu Banderovi, bojovníku proti komunismu a Rusům? Tedy, jistě by se tak stalo, pokud by se demokraté udrželi u moci. Jenže v hlavním městě stále u moci jsou.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.