Končí čas adventní

Šestnáctého prosince se konalo první pracovní zasedání Babišovy vlády. Ministři odmítli uhlíkovou daň a migrační pakt, který k nám může přivést utečence z Afriky a Blízkého východu. Nejde o Ukrajince. Vůbec ne. Přesto bývalé vládní strany, dnes opozice, rozčileně zaplnily svými stanovisky média. Dozvěděli jsme se, že takový postup nás, které právě ony dovedly mezi významné státy Evropy, vyřadí z vybojovaného místa kamsi na periférii dění.

Prý i to, že se nechceme zavázat na splácení dluhu Ukrajiny, pokud ta nebude solventní, nás vyřazuje snad dokonce ze společenství ochotných. Je to odklon od Evropy, můžeme slyšet. Nová opozice má strach. Z čeho, se chce ptát? Prý…, zdá se, že nikoli tolik z Ruska, ale z Bruselu. Přitom, nebudeme-li posílat zbraně na Ukrajinu a iniciativně střelivo, pak v dohledné době bota ruského vojáka bude pochodovat po Václavském náměstí. Сено соло́ма, cено соло́ма, seno sláma, raz dva, raz dva… jenže, proč by to nemohlo být jinak a konečně by si všichni společně nemohli zasednout za kulatý stůl?

Je čas adventní. Věřící zapalují svíčky na adventním věnci. Nevěřící pod vlivem médií dělají totéž. Vlastně, proč ne? Zvyky jsou zvyky. Kdysi se pohané připravovali na oslavu počátku obratu ztrácejícího se Slunce na jeho cestě po obloze. Později křesťané převzali ten den, udělali z něj svátek a dali mu novou náplň. Narození člověka. Narození Krista. Je něco významnější v životě lidí, než zrození? Vznik něčeho nového? Příslib, že všechno může být jinak?

Je opravdu čas adventní, čas spojený s mírem a krásnou hudbou. Denně někde zpívají pěvci. Všemožné melodie plné víry. Prý se tomu říká duchovno.  Cogito, ergo sum, myslím, tedy jsem. Myslíme, jsme, jen na místo mírových svíček na adventním věnci někdo v Evropě zapaluje jiné svíce. Elektronické a vůbec se jim svíce neříkává. Jen tlačítka, která je uvedou do pohybu, aby daleko od oněch tlačítek zabíjely. Jedno je, na které straně. Narodil se…, narodil se…, ne nenarodí. Zahynul muž, zahynula žena. Zahynul příběh jeho života a zítra, pozítří zahynou jiní, kteří mohli milovat a rodit. Mohli. Opravdu mohli. Všechno je jinak. Jako to, že bývalý Krasnoarmějsk, město Rudé armády, se dnes jmenuje Pokrovsk, protože ti, co ho přejmenovali, stojí spíše na straně grenadýrů, než osvoboditelů Donbasu a Malého Ruska? Proč však? Protože část Evropy si chce myslet, že ve všem má pravdu, má ostatně tam daleko své zájmy a český průmysl vzhledem k válce je v dobré kondici, jak ve své osmdesátistránkové brožuře nechal napsat expremiér Fiala? Jen někdo za něj dodal, že je to díky zbrojnímu průmyslu, který chrlí náboje a zbraně pro další války.

Je čas na zapálení poslední svíčky na adventním věnci, čas hodný zamyšlení. Bůh nepomůže, člověk musí myslet. Ne jen zpívat duchovně silné písně. Píseň mohla vždy podpořit válku, mohla však také války zastavit. Tu Tichou noc si zpívali přece vojáci v zákopech, jak první, tak druhé války. Mohla míru napomoci, ale zřejmě si ji nezpívali generálové a politici. A tak se dál válčilo. Do vítězných a pro poražené do tragických konců. Obyčejně ten, kdo prohrál, chtěl později porážku vracet. Tak se čas od času obracely dějiny. Jednou dole, podruhé nahoře. Jenže skutečně válčit chtěli ti, co o ničem nerozhodovali, ti, kteří umírali, namísto těch, kteří spíše měli umírat? Nebo ti, kteří ty prvé poslali do zákopů či nadzvukových letadel?

Je čas adventní. V chrámech a médiích znějí krásné melodie. Blíží se doba zrození. Není čas už říci válečníkům, nechte konečně své smrtonosné hry? Jenže to by museli zařídit, aby továrny na zbraně začaly vyrábět zemědělské stroje, jízdní kola a hračky pro děti. Jenže na těch se málo vydělává a politici jsou vlastně těmi zbrojaři přímo či nepřímo vydržováni.

Blíží se konec adventu. Poslouchám hudbu a přeji si, aby konečně byl všude mír. Je to tak neskromné přání? A nejsem sám. Kdyby bůh se nad námi smiloval, pak by ho lidem nadělil pod stromeček. Jenže i ti věřící mají příliš daleko k Bohu a já nevěřím.

Jaroslav Kojzar