Jistota postavená na hlavu

Krátká zpráva: 16. prosince 1997 – Ministři zahraničních věcí Aliance slavnostně podepsali Protokoly o vstupu České republiky, Maďarska a Polska do NATO. Oficiálně tak potvrdili přijetí do Aliance, jež je teď závislé jen na ratifikaci protokolů v parlamentech členských zemí. Dnes je tomu tedy 25 let, co jsme se vlastně stali členským státem Severoatlantického paktu, i když v převratových dnech jedním ze slibů nastupujícího Václava Havla bylo, že »do žádného paktu už nepůjdeme«. Zdálo se dokonce, že dvoupolární svět je minulostí. Byli jsme přijati a to přesto, že na Maltě došlo k »gentlemen´s agreement«, tedy džentlmenské dohodě, že NATO se směrem na východ nebude rozšiřovat.

Všechno ovšem začalo mnohem dřív. Jen bylo třeba postupovat tiše. Teprve, když bylo o přijetí jasno, bylo možné oficiálně oznámit, že Česká republika jako první z kandidátů úspěšně splnila všechny podmínky a její armáda a politické síly vládnoucí v zemi jsou ve stavu, kdy může být přijata do Aliance (7. března 2007). Bylo jen třeba ještě leccos vyjasnit, leccos schválit a podepsat, a rozhodnout, zda kvůli vstupu nebude vyhlášeno referendum. Proti této myšlence se však okamžitě postavil Václav Havel s tím, že jde vlastně »jen o smlouvu mezi státy a tu není nutné schvalovat referendem«. To bylo 1. dubna. Tehdy, pamětníci si jistě pamatují, Václav Benda, vrchní inkvizitor nové moci, veřejně prohlásil, že se cítí konečně klidným.

Byla to taková divná doba ty »devadesátky«. Doba »orlických vrahů« a rozdělování národního majetku, ale i víry, že guru z Listopadu to s národem myslí dobře stejně jako ti, co mu stojí po boku. Běhalo se poslouchat Hovory z Lán a přestalo se věřit varujícím hlasům. Obohacovali se připravení a bylo je třeba i chránit. NATO byla dobrá obrana. I pro budoucnost.

Onoho 16. prosince před 25 lety tedy bylo naše, polské a maďarské členství v paktu potvrzeno. Bylo jen třeba formálně počkat na ratifikaci dohody členskými státy a u nás na schválení poslušnými poslanci. Šlo však jen o zbytečné zdržení. Bylo už přece rozhodnuto, a tak 15. dubna 154 poslanců oproti 38 »zvedlo svou ruku« pro členství. Václav Benda si definitivně mohl oddechnout.

Stojí za to si však připomenout, že za dobu existence Varšavské dohody jsme ani jednou nebyli nuceni použít zbraně v řešení cizích sporů. Za našeho krátkého členství v NATO se naši vojáci účastnili řady »misí« anebo podporovali mise jiných členů Aliance a to dokonce v Evropě. Byli jsme v nikam nevedoucí válce v Afghánistánu a měli své mrtvé, nechali přelétat letadla se smrtonosným nákladem na Srbsko, po našich železnicích směrem na východ putují nejnovější zbraně, aby dál hořela zbytečná válka na Ukrajině, jsme nasazováni na různých místech světa, ač Washingtonská dohoda omezuje válečné akce jen na případy, kdy je některý z jejích členských států napaden. Ta válka na východě by nemusela hořet, ale to by se musely dodržovat i »gentlemen´s agreement«.

Česká republika se dokonce postavila do čela úsilí o další rozpoutávání požáru ve zmíněném regionu. Ti druzí, nebo alespoň jejich podstatná část, jsou taženi a zcela zřejmě by »zařadili zpátečku«, nebo se alespoň pokusili »přibrzdit rozjetý vůz ruční brzdou«. Je to nebezpečná hra, v níž nebude, pokud by se dále rozhořívala současným tempem, vítězů. Jen poražení. A k tomu bychom neměli mlčet. To se každého z nás týká.

Je pátek 16. prosince, den, kdy se před 25 lety definitivně rozhodlo o našem přijetí do Severoatlantického paktu.

Jaroslav Kojzar