Jsme ve válce, nejsme ve válce? Jak to je?

Nevím proč, ale vytanul mi na mysli název jednoho filmu, jenž nám dnes jen těžko bude nabídnut v České televizi. Jmenuje se Zítra se bude tančit všude. Byl naivní, připouštím, ale v době, kdy psal svou Dobrou píseň Pavel Kohout a budovatelská díla dokonce i pozdější disidenti, mohl být přijat bez úsměšku. Měl totiž jasný cíl – mír ve světě a přátelství mezi lidmi. Dnes se už všude netančí. Jsou jiné písně, jiná rétorika. Do mysli se mi vkradla dnešní varianta pro tehdejší název – Zítra se bude válčit všude.

Ne, tok mých myšlenek není od věci. Nejde o poplašnou zprávu. Nelze, jak 25. listopadu na velitelském shromáždění ve veřejné části svého projevu zdůraznil náčelník generálního štábu čtyřhvězdičkový generál Karel Řehka, »spoléhat na trvalý mír…, je třeba jednat, protože protivník může přijít kdykoli« a my už vlastně, jak prohlásil před časem Petr Fiala, v té době ještě premiér, »jsme ve válce«. Také protivníka máme. Žádná abstrakce. Ostatně Fiala není sám, kdo válčil už nikoli na papíru. Jsou noví poslové válečného běsnění. Jak jinak si vykládat slova šéfa spolku Milion chvilek vyslovená před několika dny na Hradčanském náměstí: »Už dlouho v Evropě zuří válka.« Pak následovalo varování před novou vládou, jež nastupuje po té Fialově? Prý nejde jen o nás, »i ve světě vidíme, jako kdyby se stmívalo, jako kdyby se smrákalo…«, protože »kousek od nás i dnes umírají lidé. Lidé, kteří brání Evropu«. Jsme však opravdu ve válce? Nebo ještě ne? Jen na pokraji války? Jenže české drony si brázdí po východním nebi a vůbec neroznášejí mír. Může však smrtící dron být vůbec mírový?

Kdysi nás Václav Havel poučoval, že letadla bombardující Bělehrad jsou vlastně ptáky míru. Jak to tehdy měl říci? Že jde o »humanitární bombardování«? A to jsme ještě byli novici ve společenství NATO. Později Miloš Zeman nás přesvědčoval, že u Kábulu hájíme Prahu. Možná to myslel vážně. Byl rozumnější prezident. Věřil však tomu skutečně? Jenže také tam v Afghánistánu umírali lidé a Prahy se to nedotýkalo. Jen zájmu jiných. Byli nebo nebyli jsme tehdy ve válce? Byli, beze sporu. Jen jsme ještě nepotřebovali mnohatisícovou potravu pro masomlýnky. Ti, co tam šli, bojovali dobrovolně. Někteří zde i padli. Čest jejich památce! Jenže proč a za co? My ostatní jsme se mohli nad těly padlých za přítomnosti kamer a čestné roty na Kbelském letišti jen pomodlit.

Podle Mikuláše Mináře, šéfa »Milionu chvilek«, tato vláda není zárukou. Ale čeho vlastně? Že by prý »bezpečnostní situaci ve světě brala skutečně vážně«. Odmítla se přece podílet na ručení půjčky pro Ukrajinu, Babiš zpochybňuje naši muniční iniciativu a nezastavil ani akci vojenské policie proti dronové iniciativě herce Vetchého a spol. Nevím, možná má Minář i jiné důvody, proč fandí generálovi na Hradě. Nevyřkl slovo »válka«, ale objasnil nám důvody pro ni. Situace je tedy vážná! Nepřítel nespí a drony létají dokonce nad Evropou. Nepřátelské drony, zatímco naše munice a naše drony zabíjí na východě. Je to munice s nápisem Made in Czech Republic.

Jak prý víme, »Rusko vede válku proti celé Evropě«. To prohlásil těsně před tím, než přestal být ministrem zahraničí, Jan Lipavský. Bráníme se? Kdybychom neměli takovou armádu a za zády spojence z NATO, už dávno by se zřejmě na Václavském náměstí konala přehlídka ruské armády! Tedy podle kavárenských hrdinů. Jsme nebo nejsme tedy ve válce? Jsme, alespoň podle expremiéra Fialy a všelijakých militantních probruselských vůdců. Potřebujeme jen, aby konečně bylo příměří odsouhlaseno oběma stranami, v klidu jsme mohli Zelenskému dodat další zbraně a munici, tedy nejen my, ale celá sjednocená Evropa, a pak v dalším kole války Putinovi ukázat, zač je toho loket.

Když Ukrajina nebude mít dost vojáků, nahradíme je našimi? Proto bude zřejmě třeba zavést brannou povinnost. A do té doby? Musíme provést preventivní útok, jak přiznal v rozhovoru s Financial Times předseda vojenského výboru NATO generál Giuseppe Dragone. Na koho? Nemusím odpovídat. A jednou, až budeme mít dost sil a plná kasárna mužů, poté co tři a později pět procent HDP vydá každá země Evropy ze svého rozpočtu na nákup nových a nových zbraní a munice, konečně zavedeme mír na kontinent. Náš mír.

Jenže zatím nejsme schopni utratit na armádu ani dvě schválená procenta z rozpočtu, což potvrdil i prezident. A tato vláda? Babišova? Ta se do objednávek zbraní zas tak hnát nebude, i když ministr Zuna už avizoval náš souhlas s nákupem amerických ef-třicet pětek a vůbec nevadí, že tím torpedoval program Okamurovy strany.

Ta válka, která se nyní v Evropě vede, je stejně podivná, jako ta v roce 1939 na západní frontě. Jenže tehdy tam ještě neumírali lidé. Obě strany se jen strašily a »vedly řeči« (viz Karel Poláček). V Paříži dál Maurice Chevalier společně s Josephinou Bakerovou zpívali své kuplety v Odéonu a v pevnostech Maginetovy linie mohli vojáci hrát své partie pétanqueu. Nebojovalo se. Jen naznačovalo, že na západě je válka. Kdežto dnes na východ od nás drony a rakety usmrcují, zatímco my dodáváme náplně pro umírání namísto vytváření podmínek jednání a skončení s válkou, ať již studenou či horkou.

Místo vánočního klidu a jednání o míru válkychtiví nejen u nás křičí, aby se ještě více přitvrdilo a ve vhodné chvíli jsme se zapojili do horkého střílení. K tomu je ovšem potřeba našich synů, vnuků a dcer-dobrovolnic. Zatím se stanovil program zmapovat mužskou generaci – pro zapsání do počítače a do kolonky odveden, případně neodveden. Proč? Pro to a pro to. Je třeba jenom prosadit, byť zatím papírově, tento paragraf do nějakého zákona, protože většina národa je proti. Pro pomoc Ukrajině ano. Pro válku či všeobecnou brannou povinnost nikoli. Lidé nechtějí válčit. To jen někteří politici, generálové, někteří herci, by rádi zvedli válečný meč.

Nevím, zda tento záměr vyjde. Ale o tom, že bude snaha ho přijmout, nepochybuji. Podle rychlosti ústupu z předvolebních slibů se ukáže, co všechno Babiš musel slíbit, aby se stal premiérem, protože hra o jeho majetek byla jenom folklór. Nebo…, dokáže čelit těm českým a bruselským bolsonárům? Vedení Evropy si totiž další Maďarsko a Slovensko nemůže dovolit. Mohli by se totiž připojit i jiní a to by znamenalo konec vlády křídla paní von der Leyen a generálů, jako je Řehka. Možná však, že oni sami cítí svůj konec. Proto tolik úsilí, aby válka nikdy neskončila. Jenže ty jejich zájmy, pokud by se uskutečnily, budou znamenat tisíce, tisíce a tisíce zmařených životů.

Takže: »Zítra se bude…« (doplňte tajenku). Já osobně jsem pro slova »tančit všude«.

Jaroslav Kojzar