Je sto let od doby, kdy po dlouhé nemoci zemřel v Prostějově jeden z našich největších básníků, pamatujete?
Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh‘ srdce k boji vytasit,
zemřel – mlád dvacet čtyři let.
Nebylo to však pravda. Nebylo mu ještě těch dvacet čtyři. Chyběly téměř tři měsíce do jeho čtyřiadvacátých narozenin.
Nebyl první ani poslední, koho nám jako ještě zcela nerozvinutý, ale už výrazně se do dění zapisující talent vzala těžká nemoc – Mácha, Patricie Janečková… nebo politická nenávist – Orten, Javor… Nebyl první ani poslední z těch, jejichž talenty nám navždy ukradla nemoc oné doby, nemoc chudých – tuberkulóza. Jen namátkou jmenuji Havlíčka, Němcovou, Kafku…, i když Wolker a ani Kafka nepatřili mezi ty, kteří by trpěli chudobou. Tehdejší medicína s ní neuměla účinněji bojovat a nakazit se bylo možné bohužel leckde. Bída byla na jedné straně mince, bohatství jejím reverzem. Těch prvních bylo mnohem, mnohem víc. Do objevení a obecného užívání penicilinu a dalších účinných léků bylo ještě daleko.
Za svých necelých dvacet čtyři let Jiří Wolker vytvořil dílo, které poznamenalo další generace. I když dnes je odsouván do pozadí kvůli svému levicovému pohledu na svět, nemění to nic na jeho velikosti. Stejně se dnešní polistopadová společnost, tedy alespoň její ideologové, dívají na S. K. Neumanna, Nezvala, Kainara, Floriana a snaží se je upozadit.
Wolker přestál léčbu v Tatranské Poliance. Nepomohla mu. Ani péče zde nebyla nejlepší. Vykrmený básník se sice jevil jako léčený, ale jeho plíce takovou léčbu a zčásti i »studený odchov« odmítaly. Koncem podzimu roku 1923 už nemohl ani psát a své dopisy diktoval. Proto rodinný lékař doporučil převést ho domů. Stalo se. Jenže ta doprava mu přitížila. Ve studeném »dobytčáku« ho dopravili na Moravu. Štědrý den, Nový rok… vnímal to ještě?
To levicové myšlení snad přišlo s válkou a jejími důsledky. Měli jsme sice republiku, ale i umírající hladem, keťasy a zbohatlíky, demokracii, ale i střelbu do demonstrujících. Jen místo kokard už střelci měli policejní či četnické republikánské přilby. Sociální demokracie proradně prodala vládu a nepodřídila se většině delegátů na sjezdu. Moc jednotlivců byla přece jen víc, než volání po rovnosti. Pro Jiřího Wolkera to znamenalo přiklonit se k levici, stát se členem Sdružení marxistických akademiků a Devětsilu, později i komunistické strany. Mezi jeho přátele patřili Biebl a celá plejáda začínajících levicových literátů. Zdá se však, že Jiří Wolker byl ze všech z nich ten nejvyspělejší. Říkává se, že tělo tuší, co přijde, a vrhá všechny síly, všechnu svou energii do nějaké činnosti či do nějakého díla. Je to prý vzepětí, poslední obrana před vyvrcholením, před… ano, před smrtelným bojem. Tak to alespoň bylo u Wolkera.
I když se dožil velmi krátkého věku, zůstala po něm celá studnice moudrosti uložená v jeho básních. Ty byly dospělejší než on sám, než jeho tělo dokázalo připustit…
Utichly továrny, utichly ulice,
usnuly hvězdy okolo měsíce
a z města celého v pozdní ty hodiny
nezavřel očí svých jenom dům jediný,
očí svých ohnivých, co do tmy křičí,
že za nimi uprostřed strojů, pák, kotlů a železných tyčí
dělníků deset své svaly železem propletlo,
aby se ruce a oči jim změnily ve světlo.
Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!…
Antoníne,
muži můj jediný,
proč tak se mi vracíš,
v tyto hodiny?
Proč jsi se miloval
s tou holkou proklatou,
s milenkou železnou,
ohněm a lopatou?
Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?…
Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá:
Ženo má, — ženo má,
neplač!
Jiří Wolker – narozen 29. března 1900 v Prostějově, zemřel 3. ledna 1924 taktéž v Prostějově. A mezi tím? Kousek života a sbírky a další díla Host do domu, Těžká hodina, U rentgenu, O milionáři, který ukradl Slunce, Poštovní schránka, Věci, Nemocnice, Hrob, Nejvyšší oběť, Svatý Kopeček, Epitaf…
A ještě zmiňme jeho postesknutí směrované na ty, co se stále nebojí jít za svým snem sociální rovnosti. Tentokrát z lůžka nemocného…
Na nemocniční postel padá svět
a alarm jeho slyším mezi obvazy,
soudruzi do boje jdou pro spravedlnost,
soudruzi do boje jdou a nikdo neschází.
Na nemocniční postel padá svět,
však smrt též na ni dýchá z temných zákoutí.
Proč nemohu jít s vámi, soudruzi?
Proč musím umírat, když chtěl jsem padnouti?
A my? Půjdeme?
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.