Eroze naší demokracie

Rozhádaná koalice, neúcta k opozici, nechutné a nefunkční vyřizování si účtů dnešní koalice se svými předchůdci, rozpor mezi předvolebními sliby a každodenní realitou, geometricky se množící žaloby a vzájemná osočování, případy korupčního jednání, rozdělování lidí na »chovné« a »tažné«, milosti pro kamarádíčky, obcházení Ústavy, novely novel zákonů často ještě před nabytím účinnosti, zločinecké útoky na naše národní zájmy rusofobií a válečnické štvaní včetně fatálního zadlužování, to vše a mnoho dalšího jasně svědčí o falešnosti tvrzení a iluzorních představách o síle a podobě demokracie v naší společnosti i v nás samotných.

Formálně jistě splňujeme kritéria, formulovaná politology na podobu demokratického uspořádání společnosti. Předseda vlády by nás o tom jistě velmi rád přesvědčil. Nicméně i zde platí, že to, co není vidět, je často pro chod společnosti mnohem významnější, než formální atributy demokracie a skandovaná hesla. Nejde přitom jen o výše uvedené příklady a projevy. Co je například demokratického na »diferencované« pomoci při řešení energetické krize, kde je objektivita v hodnocení např. velikosti bytů, struktury spotřeby, charakteru vytápěné plochy? Zdravý vysokoškolák je více než senior? Odměna za práci nebo nejrůznější prací nepodložená přilepšení?

Ano, jsou firmy, které pomáhají lidem proti krizi. Sedm z deseti zaměstnavatelů prý zvýšilo mzdy, jiné vyplácejí mimořádné prémie, případně svým lidem nabízejí zajímavé benefity. To je jistě záslužná věc. Nicméně nesystémová, destruující trh práce a v řadě směrů zakládající a posilující krizové prvky v našem již tak neefektivním hospodaření. Nechce se mi věřit, že naši podnikatelé jsou ve své většině filantropové. Velmi dobře vědí, jak své populistické výdaje získat zpět. Na úkor většiny a značného zadlužení.

Připomeňme alespoň dva fatální faktory. Nikde, minimálně za uplynulého půl roku, nebyla ve veřejném prostoru v podstatě žádná zmínka o naší mimořádně nízké produktivitě práce, což není jen vinou zaostávání v organickém složení kapitálu. Druhým významným faktorem je nesystémový a značně zmatený vliv »pomoci v krizi« na inflační procesy. Benefity, v podstatě ad hoc pomoc totiž zaplatí všichni. Včetně těch skupin pracujících (a důchodců), které na pomoc nedosáhnou. Sliby vlády a její údajná pomoc reálně zmizí ještě dříve, než bude skutečně poskytnuta.

Jaký faktický rozměr a vliv má v tomto kontextu česká demokracie, když dnes a denně vidíme nadvládu peněz? Pravda, čas od času se objeví nesmělý pokus očistit drobné zbytky nesystémové »pravdy a lásky«. Můžeme hovořit o nemravných a lidmi pohrdajících příkladech pánů Fialy, Rakušana, Farského, Polčáka, Černochové a dalších, z nichž někteří dokonce nakonec vyvodili ze svého selhání pro sebe nemilé závěry. Máme je za to chválit? Není to naopak projevem destrukce demokracie, když i ústavní činitelé bez jakýchkoli skrupulí a před tváří veřejnosti porušují morálku, etiku i zákon? A cítí se viditelně ukřivděni?

Zajímavé a varující je především tempo, s jakým se omezuje politická činnost veřejnosti. Občánku, jednou za čas nám hoď do urny ten správný volební lístek a pak se můžeš do dalších voleb v klidu dál unášet osudy hrdinů televizních seriálů a dalších »obohacujících a tvořivých« aktivit.

Říká se, že demokracie je diskuze. To je velmi sporná teze. Není tomu naopak tak, že diskutujeme tehdy, nevíme-li, co máme dělat, chceme-li získat čas na rozhodování, chceme-li problém odložit, dokud neztratí aktuálnost? V Parlamentu jsou návrhy zákonů, na jejichž závažnosti a potřebě se všichni shodují, které jsou celá léta diskutovány, posuzovány, upravovány, avšak dosud neschváleny. Mění se tak tragický rozměr naší demokracie v pustou komedii. Jak ještě dlouho? Příklad »pomoci« v energetické krizi je exemplární.

Ladislav Šafránek