Třetího července 1942 se na Václavském náměstí v Praze sešlo, alespoň podle odhadů gestapa, dvě stě tisíc lidí, aby demonstrovalo svou »věrnost Říši«. Tak to alespoň bylo prezentováno v protektorátním tisku. Říkalo se tomu tehdy »tryzna za Zastupujícího říšského protektora SS obergruppenführera Reinharda Heydricha«.
Přivezli i státního prezidenta Emila Háchu, i když hřímat měl ministr školství a tělovýchovy a bývalý plukovník československé armády Emanuel Moravec. Ano, to byl onen bývalý »hradní Yster«, který v předmnichovských novinách povzbuzoval národ k odporu k fašismu a k víře ve svobodu a odkaz prezidenta Masaryka. Ten, jenž v době Mnichovské dohody opustil svou znojemskou posádku, aby osobně apeloval u prezidenta Beneše za odpor proti rozpínavosti nacistického Německa.
Nebylo to poprvé, co lidé byli nahnáni na náměstí. Ani další města naší vlasti nebyla totiž ušetřena. A všude plamennými řečmi Emanuel Moravec a další protektorátní kolaboranti proklínali Benešovu kliku, světové židovstvo, komunisty i Angličany, bolševiky z východu i domácí »zrádce, kteří si neuvědomují, že naše budoucnost je po boku Říše, která dá světu Nový řád«.
Tehdy, v onen sobotní večer dne 3. července, už to byl jiný Moravec. Přísahal podruhé, tentokrát jako člen vlády premiéra Krejčího, a zcela protichůdně. Tedy již těm, které v době Mnichova tak nenáviděl. Po pětiminutovém vstupu Krejčího se ujal slova právě Moravec. Jak bylo pečlivě zaznamenáno, mluvil čtyřicet minut a dvanáct vteřin. Když divadlo skončilo, lidé dole na pokyn poslušně zvedli své pravice a pak se rozešli do svých domovů. Co znamenaly ty pravice? V podstatě nic. Do mozků těch, co ruku zvedli, nevidíš. Měl jsem spíš napsat, co si ze strachu »zahajlovali« a v duchu se většinou styděli. Neměli však za co. Kdyby tak neučinili, mohli třeba skončit jako ty desítky za předchozí měsíc před popravčí četou. Ta zvednutá ruka byla »daň za život«, i když u některých z přítomných to byla i zbabělost.
Mí rodiče tam na Václavském tehdy nebyli. Nevím, jak se jim podařilo vyhnout se ze strachu vytvořeného proudu. Poznal jsem však později ty, kteří tam »byli nahnáni«. Nebojme se říci ona slova. Příkaz nadřízeného spojený s kontrolou neumožňující utéci, je také zavedl mezi těch dvě stě tisíc. Stejně jako několik dnů před tím režiséru Vávrovi, spisovateli Kožíkovi a hercům Burianovi a Mandlové převzít protektorátní orlici. Ti, co došli a museli Moravce vyslechnout, měli své rodiny, svůj domov a hlavně svůj strach. Tak tomu bylo i se zvednutou pravicí. Nikdo totiž nevěděl, kdo stojí vedle, a šlo o to přežít.
Jen jediné mohlo být přijato opravdově – oznámení, že nový říšský protektor, generál policie Kurt Daluege, se »rozhodl věřit v upřímnost přesvědčení českého obyvatelstva« a ruší výjimečný stav. Zatýkat a vraždit, posílat do lágrů a do plynu, se přece mohlo i bez něj.
Vzpomněl jsem si v této souvislosti na jednu myšlenku, kterou do své knihy Ďáblem posedlí po válce zapsal Václav Kaplický: »I dřív okupanti vraždili, vypalovali města a vesnice, násilnili ženy a rabovali, ale nikdo nenutil pokořeného, poraženého a ožebračeného, aby za všechny rány, jichž se mu dostalo, ještě následníkovi líbal ruce a troubil do světa, že je šťasten, když je bit a násilněn. A také se nikdy nestalo, aby jménem národa mluvili nejsprostší zrádci a udavači. A národ musel těmto stvůrám skládat slib věrnosti…«
I dnes se mnozí z nás obávají vyslovit svůj názor. Nejde sice o život, ale o »jeho úroveň«. Také nyní jsou lidé, kteří »přísahali« vícekrát, přestupují ze směru do směru a zastávají či se snaží zastávat, jako by se nic nestalo, stále vyšší a vyšší funkce. I »nový řád«, už jiný, než tehdy myslel Moravec, se pokoušejí nastolit. Mediální a další tlak láme charaktery. A pak, že »doba se neopakuje«. Jen krev neteče již proudem, ale »boule či kopance« bolí stejně a… být sockou je rovno odsouzení.
Jaroslav Kojzar