Visegrádská čtyřka! Bylo to silné pouto před řadou let a něco znamenalo. Dnes však soukolí poněkud skřípe. Stačí si připomenout rozhodnutí české vlády nesejít se se slovenskou. Chápu, bratři se také občas pohádají, ale tato neschůzka nebyla pro nepatrnou rodinnou rozmíšku dvou bratrů. Šlo o to, že Ficova vláda má jiný pohled na válku na východě Evropy a zapojení své země do válečných plánů jedné, tedy americko-bruselské strany. Navíc neposlouchá »velkého bratra« a my jako jeho »správný pobočník« jsme to museli promítnout do svých bratrských vztahů. Bratr nebratr. Šéf má přednost.
V těchto dnech došlo k další roztržce. Tentokrát mezi zbylou dvojicí. Mezi Maďarskem a Polskem. Důvod k ní zavdal polský ministr zahraničí Sikorski, když v rozhovoru pro Visegrad/Insight řekl, že jeho maďarský protějšek odsouhlasil, aby se příští zasedání ministrů zahraničí EU konalo na Ukrajině. Sikorski prý navrhl i místo vhodné pro takové jednání – Mukačevo. Jak známo, do Versailleských dohod v roce 1919 a nějaký čas v době 2. světové války byla Zakarpatská Ukrajina součástí Maďarska. Maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó toto tvrzení okamžitě na Facebooku odmítl. Dodal, že na provokace od Sikorského je zvyklý, protože sedávají vedle sebe na jednání evropských ministrů. Použil při tom dokonce slova o »bahně lží«.
Spor se z osobní diskuse dvou politiků stal najednou mezinárodním problémem. Soudržnost Visegrádské čtyřky zároveň dostala tvrdou ránu. Další existence »čtyřky«, jež dokázala občas i čelit Bruselu, dostala dokonce přímý zásah. Můžeme se dokonce ptát, zda ještě Visegrádská čtyřka existuje.
Otázka, kdo z obou ministrů má pravdu, však zůstává. Je tu tvrzení proti tvrzení. Osobně si myslím, že pravdu má Maďar. Z jeho hlediska spor totiž postrádá logiku. Proč by najednou maďarský ministr souhlasil s ponížením své země? Musel ho přece rozčílit návrh na místo konání schůzky ministrů zahraničí EU, na něž jako na své nostalgicky vzpomíná ještě mnohý z Maďarů?
A tak se nedivím ministru Szijjártóovi. Ministr Sikorski je skutečně znám svými úlety. Zvláště, pokud jde o historii. Živě si vzpomínám, jak v době svého minulého ministrování hovořil o osvobození Osvětimi a zdůraznil, že nikoli Rudá armáda (tedy v jeho pojetí »ruská«) to byla, kdo definitivně osvobodil zbytek zdejších vězňů, ale Ukrajinský front, tedy Ukrajinci. Jenže »pozapomněl«, že od Baltu po slovenské hory se na osvobozování Polska podílely tři Ukrajinské fronty a nazývaly se tak poté, co překročily hranice SSSR. Před tím měly názvy jiné, např. Brjanský nebo Stepní front, a to podle směru útoku na nacistická uskupení. Ve všech třech byla tak desetina či dvacetina vojáků, která se narodila na Ukrajině. Pro doplnění vzdělání polského ministra uvádím, že prvním, kdo otevřel bránu koncentračního tábora Osvětim, byl údajně sovětský důstojník – lékař, národností Žid, vzpomínám-li dobře, a jmenoval se Šapiro.
Útok na soudržnost Visegrádské čtyřky má svou logiku. Silný oponent nejvlivnějších zemí může Bruselu udělat mnohé starosti. Když se ji podaří zničit, může si nejen vedení EU, ale také SRN a Francie, které řízení EU ovlivňují, oddychnout. Bylo třeba jen najít správně se »chovající koně« a začít rozkládat ji zevnitř. Od toho je tu česká Fialova vláda a polská tusko-sikorského. První nesmělé kroky byly učiněny už před několika lety. S dalšími, mnohem tvrdšími, jsme se setkali v současnosti. Tím to ovšem nekončí. Pokud by se Čtyřka vzpamatovala, zmařilo by to totiž plány paní von der Leyenové a jejího právě vznikajícího řídícího týmu. Tak čekám, jaké další kroky směřující ke konci Visegrádu si vymyslí v Praze či ve Varšavě, abychom už konečně byli jen jednou »velkou evropskou rodinou« bez oponentů a bez moci cokoli ovlivnit. Za nás přece rozhodují ti nejmoudřejší a jakýkoli odlišný názor, jakákoli oponentura, by narušily »svobodu a demokracii« v Evropě.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.