Co jsme to vlastně za národ

Máme vůbec nějakou národní hrdost, jako stmelující občanskou sílu? Nevidím ji. Ale za to vnímám dobové fotografie a filmové záběry skandujícího davu vítajícího přehlídku Wehrmachtu na Václavském náměstí, dne 17. března 1939, kterou komentoval reportér František Kocourek. Nebo shromáždění v Lucerně, v Praze dne 26. 2. 1943, se vztyčenými pravicemi a bouřlivými potlesky, jako důkaz loajality protektorátním vládcům. Situace německých vojsk v SSSR byla v této době už jiná, neboť se odehrála kapitulace německé 6. armády u Stalingradu a Rudá armáda začala tlačit německou armádu zpět do lůna německého zlořádu. Německá ideologická prohlášení se proto změnila z dobyvačných projevů na »záchranu Evropy před bolševismem«. Ke shromáždění promluvil prezident Hácha, předseda vlády Krejčí a plamennou řeč si nemohl odpustit ani ministr školství a osvěty Emanuel Moravec, který svému poválečnému osudu, trestu smrti, unikl tím, že se v květnu 1945 zastřelil.

Jiná politická situace, ale z hlediska reakce davu obecně stejná, se ukázala při projevu Gottwalda na Staroměstském náměstí 28. února 1948, který se začal jeho pověstnou větou: »Právě jsem se vrátil z Hradu od prezidenta republiky, kdy jsem mu podal návrh na demisi ministrů, kteří odstoupili z této vlády, a zároveň jsem panu prezidentu uvedl seznam osob, kterými má býti vláda doplněná a rekonstruována. Pan prezident všechny mé návrhy přijal…« Opět následovalo davové šílenství. A tak bychom mohli pokračovat v těchto davových projevech, kdy rozum nahradily emoce, ideologická omezenost a hloupá víra v neomylnost.

V nedávné historii máme také skutečné hrdiny, jako parašutisty Gabčíka a Kubiše, kteří provedli 27. května 1942 atentát na zastupujícího říšského protektora a šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), Reinharda Heydricha. Svůj poslední souboj proti mnohonásobné přesile ukončili vlastní zbraní v kryptě kostela Cyrila a Metoděje na Resslově ulici v Praze společně s dalšími parašutisty: Opálkou, Valčíkem, Bubíkem, Hrubým a Švarcem. Ale jak to už v té naší historii bývá, mezi parašutisty se objevil i zrádce Karel Čurda, který se zcela dobrovolně vydal na gestapo, aby jim sdělil veškeré informace o výsadku parašutistů a stal se jejich konfidentem. Za to mu byla vyplacena odměna půl milionu říšských marek. Po válce byl zatčen a odsouzen k trestu smrti oběšením v dubnu 1947. V té době existovala i celá řada »sousedských udání« gestapu či policii jen proto, že došlo např. k porážce prasete na černo. Nacistické úřady byly často zavaleny udáními na sousedy, příbuzné i kolegy. I takový tristní obraz patří k našincům a neplatí to jen pro historii národa, ale i pro současnost. Úmyslně nechci hodnotit tento atentát, který měl pro český národ dalekosáhlé a tragické následky, neboť nacistický teror ještě zesílil. V heydrichiádě byly vypálené obce Lidice a Ležáky a Němci zavraždili a umučili tisíce našich lidí.

Máme pochopitelně i novodobé občany, na které můžeme být právem hrdí, jako na nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského a Jaroslava Seiferta nebo na celou řadu sportovců. Takže máme hrdiny, ale gró národa s nimi nemá nic společného. Bohužel se asi nemýlím v tom, že celkově nemůžeme být na vlastní národ příliš pyšní. To zcela platí i pro dnešní dobu, která se vyznačuje u řady lidí, možná už u většiny, absenci kritiky rozumu v důsledku ideologické mainstreamové manipulace, která začíná už na školách. Vzdělávací systém je zpolitizovaný a špatný, neboť se zapomnělo, že jeho hlavní úlohou je vzdělání a rozvoj emoční inteligence.

Také se nepravidelně opakuje národní hlupáctví, přesněji řečeno, hlupáctví čelních politických a vládních představitelů. Po 1. světové válce, po rozpadu Rakousko-Uherska, bylo vše z předchozího režimu špatné a nepřijatelné. To samé se opakovalo po řízeném převzetí nové politické a státní moci v roce 1989, eufemisticky nazývaném »sametová revoluce«. Z předchozího období bylo opět všechno šmahem zlé a špatné. Neprovedla se žádná systémová analýza a nastoupily jen politické kecy. Nositelé předchozího systému, ale i ten, kdo se odvážil být kritický k nepromyšlenému až chaotickému dění, šmahem patřili do tzv. »starých struktur«. Toto oslovení se stalo zaklínadlem té doby. Důsledky tehdejších naivních až chybných rozhodovacích procesů nás doběhly. Dnes nám nic z významného průmyslu, bankovnictví atd. už nepatří a obrovské zisky se odvádí mateřským firmám do zahraničí. Ztratili jsme soběstačnost nejen v zemědělské produkci, ale i v jiných komoditách. Naše armáda, na základě tehdejší zvolené transformace, klesla na úroveň, ve které není schopná zajistit efektivní obranyschopnost země a v případě vyhlášení mobilizace nastoupí gró nevycvičených mužů, kteří mohou sloužit jen jako kanonenfutter. Nemluvě o nedostatečných zásobách v oblastech výstrojní, zbrojní a proviantní služby nebo o absenci odpovídajících prostorů pro zmobilizované jednotky. Nehledě na to, že si dnes raději nikdo netroufl vyhlásit cvičnou mobilizaci sloužící k odladění chyb a k doladění její efektivnosti. Na druhé straně se objevuje nevídaný totalitarismus, lhaní a politická demagogie.

Žijeme ve špatném systému a je zcela jedno, že se jeho představitelé ohání demokracii ve všech pádech. Špatný systém plodí jen špatné vůdce, pokud nastane výjimka, pak nemá dlouhého trvání. To vidíme kolem sebe dnes a denně. Navíc demokracie je náchylná nerespektovat jiné názory, než jen ten jediný, vytvářený jejím mocenským centrem. A jak uvedl Platón ve své kritice demokracie, nese tato forma vlády v sobě i plán sebezničení, svůj přerod v tyranii neboli v totalitu, což je nejhorší forma vlády. Největší slabinou demokracie je podle něho to, že hlavní slovo a moc postupně získává skupina demagogů – tzv. trubců, kteří začnou prezentovat vůdčí elitu každé demokracie.

Tohle téma je stále aktuální. Ale proč uvádět Platóna, od kterého jsme časově vzdáleni více než dva tisíce let? Je to tím, že úvahy Platóna jsou přenositelné do současné situace a že Platón pochopil určité nadčasové principy. Platónova Ústava není politický traktát v běžném smyslu slova. Centrálním pojmem tohoto jeho pojednání je pojem spravedlnosti jakožto základní kategorie lidského života. Ale pro Platóna se ústava týká i úrovně individuálního a vnitřního uspořádání člověka. A spravedlnost se musí týkat jak spravedlivého řádu politického, tak i správného uspořádání nitra lidských jedinců. A realizace spravedlivého řádu na úrovni politické i individuální se děje prostřednictvím rozumu a svobodné vůle, ne zásahem nějaké uměle vytvořené instituce, byť by se jednalo o Ústavní soud ČR. Realizace spravedlnosti je složitá, a proto při ní dochází k řadě defektů. Platón se snažil ukázat nejlepší politické uspořádání právě v kontrastu špatného politického pořádku. Už Platón silně zdůrazňoval důležitost výchovy a vzdělávacího procesu právě pro mladou generaci. Ale výchova nesmí být zmanipulovaná ve jménu představ momentální mainstreamové politické demagogie. Výchova není o politice a ideologii, ale o hodnotách. Je zapotřebí si uvědomit, že žádný politický systém, nemá předplacenou svou budoucnost navěky.

Dalším nešvarem demokracie potvrzující Platónovu kritiku, je snaha některých politiků o autoritářství. Na rozdíl od totalitarismu se dotyčný nesnaží ovládnout veškerý soukromý život občanů, ale vyžaduje od nich pasivní poslušnost a podřízení moci.

K dalším zlořádům demokracie patří kariéristé a amorální převlékači kabátů, kteří se u nás ve velkém vyrojili právě v devadesátých letech. Tito lidé jsou schopni se propůjčit k čemukoliv, co jim přinese osobní prospěch. Některým z nich ani nevadí, že se stávají loutkou v rukou vychytralých loutkovodičů. U těchto loutek se často stává, že pro danou funkci nemají odpovídající znalosti. To jim ale nevadí rozhodovat i v záležitostech, kterým nerozumí. Tito lidé jsou sice placeni z peněz daňových poplatníků, a ne málo, ale přesto nehájí jejich zájmy, ale zájmy svých chlebodárců a cizáků. Známý výrok, že si své chyby minulosti už odpracovali, není ničím jiným než zakrýváním jejich věrolomnosti. Předchozí Fialova vláda reprezentovala mnohé z výše uvedených aktivit, a proto prohrála další kolo voleb a přešla do opozice. Jejím mluvčím se stal další převlékač kabátů, generál v. v. Petr Pavel, toho času ve funkci prezidenta.

Jak je možné, že po změně vládnoucího režimu se do prezidentské funkce dostal kovaný komunista, školený rozvědčík proti Západu a bývalý voják z povolání přísahající věrnost hodnotám reálného socializmu, Petr Pavel? Je to děsivě jednoduché. Patří k výše uvedeným převlékačům kabátů, kteří s jistotou vědí, že mohou sloužit i novým pánům, a to téměř sametově. V Evropě se po Druhé světové válce dostala řada generálů do nejvyšší politiky. Nejznámějším příkladem je Charles de Gaulle, u nás Ludvík Svoboda, ve Španělsku diktátor Francisco Franco, v Polsku Wojciech Jaruzelski apod. V některých státech se generálové dostali k moci po vojenském převratu, jako v případě generála Augusto Pinocheta v Chile v září 1973. To demokracii nejen nevadilo, ale dokonce byl tento vojenský převrat obhajován ohrožením demokracie. Bodejť by ne, když byl podporován americkou vládou skrze CIA.

Amorálnost těchto zaprodaných lidí spočívá v tom, že pro ně platí, kam vítr, tam plášť. Proto raději hledají nepřítele ve svém sousedovi na základě toho, co jim káží mainstreamová média a bruselští politici. Navíc mnozí dnešní lidé si nekladou otázky KDO? a PROČ?, protože ztratili kritiku rozumu a stali se zmanipulovaným stádem. Pro tyto občany je jednodušší držet se oficiálního narativu. To s jejich hodnotou IQ má jen málo společného s tím, že ti hloupější jsou mnohem aktivnější.

V celé historii Čechů, Moravanů a Slezanů bylo nemálo zaprodanců, kteří za osobní prospěch byli ochotni sloužit cizáckým zájmům. Už v Bibli se vzpomíná tento typ lidí, neboť Jidáš Iškariotský zaprodal Ježíše farizejským kněžím za třicet stříbrných. Pocit národní hrdosti u nás slábne. Hlavně kvůli politice, která až nekriticky prosazuje bruselské nápady, které neřeší palčivé problémy dnešních dnů – ilegální migraci výrazně zvyšující kriminalitu a islamizaci Evropy, nesmyslný zelený úděl snižující naši konkurenceschopnost a naopak nárůst zaostávání za vyspělým světem, klimatické závěry vycházející z nedokonalých až spekulativních matematických modelů, zbytečně předražená energie způsobující ekonomický úpadek a plodící přesun firem do zahraničí, dekadentní gender ideologie apod. To jsou »výdobytky« EU z dílny bruselského doupěte. Vrcholem tohoto nepochopení je snaha smazat unijní negativa a zadluženost připravovanou válkou s Ruskem – vrchol idiotismu.

Vlastenectví, národní hrdost a čest patří vůbec k hodnotám dneška? Vymlouváme se na události z roku 1938 a 1968 s tím, že tyto historické mezníky nás přivedly ke ztrátě těchto hodnot, či přímo k jejich dekadenci. Ale není tomu tak. Zajisté tyto události přispěly k národní rozčarovanosti. Ale ztráta těchto ideálů jen těmito událostmi nelze vysvětlit. Chybí nám zkrátka přirozená láska k vlasti. Řada lidí žvaní o nutnosti podpory zkorumpované Ukrajině, která z bývalých ukrajinských nacistických přisluhovačů dělá novodobé hrdiny. To lze považovat za hodnotovou a morální zvrácenost stávajícího ukrajinského režimu. Proto mluvit o demokracii na Ukrajině je projevem demokracie naruby. Bezvýhradná podpora této zemi, bez odsouzení těchto negativ, nás rovněž staví do špatného světla. Jímá mě zlost, když slyším, že Ukrajina něco koupila. Pravdivý výrok by měl znít: My jsme Ukrajině zaplatili… Tvrzení, že se na Ukrajině bojuje i za nás, je stejně nesmyslné, jako když se svého času hovořilo, že v Afghánistánu se bojuje za nás. A jak to tam nakonec dopadlo? Téměř úprkem vojáků členských zemí NATO z této země a návratem k vládě radikálního hnutí Tálibán. Dvacetiletá okupace Afghánistánu vojáky NATO nic pozitivního nepřinesla. Stála jen obrovské peníze a zbytečné lidské ztráty na obou stranách.

Ti politici, kteří nejvíce obhajují války, včetně té na Ukrajině, by sami do této válečné vřavy nešli, ani by tam neposlali nikoho z rodiny. A to je právě obrovská chyba, neboť křiklouni podporující válku mají mít za povinnost jít příkladem a odejít do prvních linií. Tato povinnost a návrat ke skutečné diplomacii, jako prioritnímu řešení všech konfliktů, by zajisté dopomohla k výraznému snížení počtů válečných střetů. Ale problémy některých lidí tkví v tom, že si myslí, že lhaní a zlo se nemusí trestat. To negativně formuje jejich chování. Vytváříme tak falešné hodnoty, kterým podléháme. Tato orientace na iluzorní hodnotový systém nás ve svém důsledku devastuje, a tím i jakoukoliv národní hrdost. To je ten náš kruciální hodnotový problém. Přeji sobě i ostatním, aby časy pospolitosti, vzájemné úcty a galantnosti se v pravdě naplnily. Ale v dnešní špatné době mám smutný pocit, že toto přání je jen iluzí či snem, ze kterého nás probudí zvrácená realita systému, ve kterém žijeme. Bohužel.

František Krincvaj