Určitý rozruch vyvolala nedávno uvolněná studie nizozemské polovládní expertní skupiny Public Buyers Group for Sustainable Solar Modules, sdružení úřadů, obcí, vodárenských správních společností a energetické společnosti z prosince 2024. Zkoumala zejména skutečnou životnost solárních panelů, CO₂ (oxidu uhličitého) stopu, toxické látky jako PFAS a olovo a možné nucené práce během výroby. Měla podpořit jejich instalaci, leč její výsledky hovoří proti. Zřejmě proto rok a půl ležela na tamním ministerstvu hospodářství s tím, že není dostatečně průkazná (a hlavně že svými závěry nepodporuje Green Deal). Shledala totiž, že přibližně 95 % solárních modulů, instalovaných za poslední 3 roky v Nizozemí, potřebuje více než 25 let na kompenzaci emisí CO₂ z jejich výroby a instalace. Naopak zpráva odhaduje realistickou průměrnou délku života těchto fotovoltaických panelů pouze na 12-15 let.
Reálně je situace ještě podstatně horší, protože přebytek elektřiny v poledních hodinách si vynucuj hromadné vypínání fotovoltaických elektráren, aby elektrizační soustava nezkolabovala. Vzhledem k potřebě větší podpůrné infrastruktury mají o 50-80 % horší parametry solární panely umístěné na polích či na hladině vodních nádrží ve srovnání s panely instalovanými na budovách.
Mezitím bylo v Nizozemsku instalováno přibližně 10 milionů solárních modulů s celkovým instalovaným výkonem 30 GW. Za slunečných dnů nyní vyrábějí asi dvojnásobek elektřiny, než kolik země v danou chvíli potřebuje. Zabírají plochu asi 20 km2 úrodné zemědělské půdy. Solární panely jsou přitom páteří energetické transformace státu.
Zádrhel je ve skutečnosti, že se nutné fotovoltaické panely vesměs dovážejí z Číny, kde se vyrábí z energeticky náročných výrobků, v první řadě z křemíku. Výroba spotřebuje velké množství elektřiny. Ta se v Číně stále z 65 % vyrábí z uhlí. Další nemalé emise CO2 přináší výroba nezbytného skla, hliníkových rámů, měděných kabelů a ocelových konstrukcí. Tedy, náročnost na energii by byla podobná v Nizozemí stejně jako v Česku či v Číně. Rozdílné by ale byly emise CO2 vzhledem k rozdílnému elektroenergetickému mixu jednotlivých států.
Tzv. »doba návratnosti uhlíku« – tedy doba, kterou solární modul potřebuje k vyrovnání emisí CO₂ způsobených během výroby a instalace následnou výrobou elektřiny – je pravděpodobně delší než skutečná životnost modulů. Doslova tam stojí: »Tyto solární moduly urychlují globální oteplování.«
Analýza však nebyla začleněna do energetické politiky, protože podle názoru ministerstva její tvrzení »nebyla dostatečně pokryta vědeckým konsensem«.
Když jsme v roce 2004 vstupovali do Evropské unie za polokoloniálních podmínek, které si nekompetentní česká politická reprezentace nechala nadiktovat, tak nám mimo jiné slibovali komplexní analýzy všech podstatných problémů dřív, než se o nich rozhodne. I tady nejen nás hrubě podvedli. Nekonala se komplexní analýza efektivnosti fotovoltaických elektráren, větrných elektráren, elektromobility, Zelené dohody pro Evropu, nechvalného Green Dealu. Zda to bylo z obavy, že by se ukázala nesmyslnost záměrů, se zřejmě jen tak nedozvíme.
Česko má za sebou obří, převážně fotovoltaický tunel v úhrnné výši asi 600 miliard korun z let vlády Mirka Topolánka (ODS, KDU-ČSL, Zelení – 2007-10), který podle dodatečných analýz zvýšil celkové emise CO2kv., protože se nezahrnovaly rozsáhlé emise CO2 a SF6, vznikající při výrobě fotovoltaických panelů v Číně. I když byl převážně fotovoltaický tunel v Česku relativně největší v Evropské unii, alespoň podle zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu, poučení se z něj nevyvodilo žádné. Pokud se jím nemyslí opatření typu stávajícího nucení Slovenska do instalace ekonomicky i ekologicky ztrátových větrných elektráren ze strany vedení Evropské unie, přestože má výrobu elektřiny jen s minimálními emisemi skleníkových plynů (rozhodující jsou na Slovensku jadrné a vodní elektrárny).
Jan Zeman