Česká republika opět dokazuje, že je světovým lídrem. Přinejmenším v disciplíně selektivního rozhořčení. Zatímco jsme se naučili reagovat na některé vojenské agrese rychlostí tiskové zprávy (zejména na ty ukrajinské) a morální převahou nedělního kázání, v jiných případech se náhle ocitáme v hlubokém, až meditativním mlčení. Zejména v případě agrese americké vůči Venezuele.
Stále totiž čekáme na vyjádření světového vůdce z Hradu – Petra Pavla Pávka – k vojenské agresi Spojených států vůči Venezuele. Čekáme trpělivě, tiše, s vírou v hodnoty. Ty hodnoty, které se jinak skloňují ve všech pádech: mezinárodní právo, suverenita států, nepřípustnost použití síly. Možná se tiskové oddělení Hradu jen opozdilo. Možná je potřeba správná konstelace hvězd. Anebo jen správný agresor. Ústavní agent Pávek se tedy drží svého jasného hesla, které si převzal právě od bývalých vůdců zemí Latinské Ameriky – řád a klid.
Mlčí také ukrajinský velvyslanec v České republice, novodobý Červoněnko, který se tak horečně vyjadřoval k novoročnímu projevu předsedy Poslanecké sněmovny Tomia Okamury. To je pozoruhodné. Ukrajina – právem – odsoudila ruskou agresi. Ale jak je to s americkou? Platí mezinárodní právo univerzálně, nebo je to spíše klubový předpis, který se vztahuje jen na ty, kdo nemají správnou vlajku, správnou alianci a správné nositele Nobelových cen míru v minulosti?
Otázka visí ve vzduchu: odsuzuje Ukrajina agresi jako takovou, nebo pouze agresi »nesprávnou«?
A zatímco demokraticky zvolení ústavní agenti mlčí, ozývá se někdo jiný. Šéf BIS Michal Koudelka se k Venezuele vyjádřil prostřednictvím oficiální stránky BIS na sociální síti X. Držitel Tenetovy medaile CIA z roku 2019 za nadstandartní vztahy s touto zpravodajskou službou. Člověk spolupracující s cizí mocností prostřednictvím její zpravodajské služby. A právě on považuje za vhodné se ke geopolitickým otázkám vyjadřovat, hodnotit, varovat, směrovat veřejnou debatu. Zřejmě chce suplovat bývalého koordinátora strategické komunikace O. Foltýna.
Jen drobná poznámka: on se k tomu ale vyjadřovat nemá. Bezpečnostní informační služba (BIS) není politický aktér. Je to zpravodajská služba. Má sbírat informace, analyzovat je a informovat vládu. Ne suplovat prezidenta. Ne suplovat premiéra. Ne suplovat parlament. A už vůbec ne nastavovat oficiální zahraničněpolitickou linii státu.
Místo hlasu demokraticky zvolených ústavních agentů – Bureše a Pávka – slyšíme hlas člověka, který má zjevně vysokou důvěru ve Washingtonu a v Langley. Což samo o sobě možná potěší atlantické salony, ale mělo by znepokojovat každého, kdo si ještě pamatuje, že Česká republika je stále parlamentní demokracií, nikoli zpravodajským protektorátem.
Tak kdo tady vlastně vládne? Vláda vzešlá z demokratických voleb, nebo bezpečnostní služby s mezinárodními vyznamenáními? Prezident odpovědný občanům, nebo mlčící generál čekající na správný signál?
Ironie celé situace je dokonalá. O demokracii se mluví nepřetržitě. Ale když má demokracie mluvit – mlčí. A když má mlčet – mluví.
A tak dál čekáme. Na odsouzení. Na konzistenci. Na odvahu říct, že agrese je nepřijatelná bez ohledu na to, kdo ji páchá. Čekáme na stát, kde politiku dělají politici a tajné služby zůstávají tajné.
Možná se jednou dočkáme. A možná nám to opět vysvětlí někdo, koho jsme nikdy nevolili.
Jan Klán
Frank Harris (1855-1931), životopisec G.B.Shawa, toto řekl už před 100 lety v knize Můj život a mé lásky 1. díl o Američanech v USA: …… A nyní bych chtěl říci několik slov svému vlastnímu národu a zmínit se o jeho nedostatcích. Anglosaská panovačná bojechtivost je největším nebezpečím pro lidstvo v nynějším světě. Američané jsou hrdi na to, že vyhubili Indiány, že je oloupili o majetek; upalují a mučí černochy ve svatém jménu rovnosti. Musíme se za každou cenu zbavit svého pokrytectví a šalby a vidět se, jak opravdu vypadáme: jsme panovačná rasa, pomstychtivá a brutální, jak jsme dokázali na Haiti. Musíme studovat nevyhnutelné účinky své bezduché, pošetilé sobeckosti, jak jsme ji projevili za světové války. Anglický a americký ideál je germánský ideál dobyvačného samce, který pohrdá všemi slabšími a méně inteligentními rasami a usiluje zotročit je anebo vyhladit. Tohoto ideálu se musíme zřeknout. Před sto lety bylo toliko patnáct milionů Angličanů a Američanů. Dnes je jich skoro dvě stě milionů, a není pochyby, že za další století budou nejpočetnější rasou světa jako jsou dnes rasou nejmocnější. Dosud nejpočetnějším národem byli Číňané, kteří dali všem dobrý příklad, neboť neopustili vlastních hranic. Dobyvatelští a kolonizující Anglosasové však hrozí zaplavit zeměkouli a zničit všechny odrůdy lidského rodu. Dosud ještě vyhlazujeme zbytky Indiánů, protože nejsou dosti servilní, zatím co se spokojujeme degradací černocha, poněvadž neohrožuje naše panství. Je moudré usilovat, aby zůstala toliko jediná květina v zahradě světa? Je moudré vyhladit lepší druhy, aby byl zachován druh nižší? A anglosaský individuální ideál je dokonce ještě nižší a nevhodnější. ……