Když francouzští vojáci stříleli na poslední barikádu pařížské komuny, jejíž členové byli nemilosrdně popraveni u zdi hřbitova Pére Lachaise, zpívali si komunardi jako svou poslední píseň před jistou smrtí skladbu Čas třešní.
Tato původně milostná píseň, k níž slova napsal Jean-Baptiste Clément a hudbu složil Antoine Renard, tak dostala zcela nový symbolický rozměr. Stala se pro pařížské komunardy hymnou, jejíž melodie a slova zůstanou posledním vzkazem těch, kdo se pokusili o spravedlivou společnost. Stala se labutí písní věnovanou těm budoucím a příštím, kdo přijdou po nich.
V dějinách strany, k níž patřím i já, se třešňová symbolika objevila znovu – na přelomu příštích epoch. Možná jako baladický kolorit pádu a defenzívy komunistických hnutí v Evropě. Ať už se jedná o symbol nebeské hvězdy či symbol rudých třešní, obojí představuje něco, pro co naši předkové pokládali své životy. Obojí symbolizuje víru, touhu a především naději.
Jak napsal v jedné básni klasik francouzské literatury 19. století, sám veliký autor školní četby Victor Hugo: báseň o malém chlapci mezi pařížskými komunardy, jenž mohl zbaběle utéct a zachránit se, ale neutekl…! A statečně a obětavě položil svůj mladý život za čestný a spravedlivý boj, třebaže tento boj byl krutý a pro něj osobně prohraný. Nezůstal však prohraný pro lidstvo. Jeho oběť nebyla marná, nebyla zbytečná. Stejně jako oběť všech komunistů, kteří padli na barikádách či byli umučeni fašisty.
Jejich odkaz a památka nás k čemusi zavazují. Před pár dny jsme do vázy natrhali třešňové větvičky – barborky. Barbora byla křesťanka popravená pohany za to, že se nezřekla své víry. Cestou na popravu utrhla třešňovou větvičku, která uprostřed zimy rozkvetla. Až barborky v naší váze za oknem rozkvetou, přijde Štědrý den.
Až jednou rozkvetou i naše třešně, nastane 365 Štědrých dnů v roce pro všechny lidi tohoto světa. To však i od nás vyžaduje nezříci se své víry!
»Tep umíráčku, hořký zimostráz, mráz prázdnot, plytký večer obilí… mne rozteskňují míň, než marný čas těch mlýnů, jež se nedotočily…
Co štěstěna dá, to ráda zas sbírá, jen třešně a krev, nic nezhojí žal. A stejně mám rád, ten zrádný čas třešní…
A vzpomínek těch bych sotva se vzdal!«
Zůstává jen v nás – čas prvních nadějí.
Čas lásek a třešní.
Marek Adam
No není to nádhera? Místo aby bolševici řešili program, který by je neposlal definitivně do věčných lovišť, utápějí se v historickém nostalgickém exkurzu boje komunardů u zdi hřbitova Pére Lachaise před 150 lety. A k tomu přidají zemědělskou vložku o květenství třešní. 🤣
On je nepotopil program, ale mj. zarytí antikomunisté, kteří stále dokola blábolí nesmysly o nebezpečí komunismu. Viz Karel Brázda.
Brázda je obyčejný lidský dobytek. Už neví, co by ve své nenávisti vůči lidem vyzvracel.
Komunisté mají program v pořádku, není co řešit.