Vestfálský mír nás skoro na tři sta let definitivně přičlenil k Habsburkům. Ztratili jsme státní práva, většinovou víru, ze země odešlo mnoho významných lidí a zůstal zdevastovaný kraj a nad ním ze značné části vládla cizí šlechta, která si své jmění zasloužila tím, že bojovala za Habsburky a měla katolickou víru, ti Clamové, Gallasové, Lamingerové, Buquoyové, Trautmannsdorffové, Egenbergové, Metternichové… Jenže, jak právě ji vpravit do myšlení národa? Jednou z cest byly represe, další bylo vyhnání svobodného obyvatelstva ze země anebo násilné znevolnění, tj. odebrání jejich práv, souběžně s všestranným tlakem, který vyvolával pocity malosti. K tomu se nabízela i nádhera barokního umění, doplněná vyžadovanými církevními povinnostmi, jež svazovaly svou neměnností a pronikaly hloub a hloub do povědomí věřících. Pod tímto tlakem se postupně sehnul snad každý.
Proto už při vstupu do kostelů na člověka měla padat tíseň, měl se sklonit před autoritou soch, obrazů, prostoru, jež se svojí nádherou a velkolepostí přímo ptala: Co jsi, člověče, proti nám? Nicka, kterou, nepodřídíš-li se, zdrtíme. Poklekni, skloň hlavu a poslouchej, jinak tě nečeká blažená věčnost a milost Pána našeho.
Jestliže od dětství se do hlav dostávala římská dogmata, mohl člověk, myslet jinak, než nastínili páni patres? Než potřebovala nová či císaři věrná šlechta?
Jsme v období po skončení Třicetileté války, na začátku skoro třísetleté poroby, v době, kterou Alois Jirásek nazval Temnem a jež byla spojena nejen se jménem jezuity Koniáše a bezbřehou šikanou, ale i se jmény velikých umělců, sochařů, řezbářů, malířů, stavitelů, kteří se objevili skoro přes noc a sloužili nové moci. Dnes, oproštěni od náboženského dohledu, se jejich dílům obdivujeme a vnímáme je jako oslavu velikosti člověka, jeho skutků či jako varování před nectnostmi a hrůzami, jimž bychom neměli podlehnout. Byla to doba, kdy ovšem působili i Karel Škréta a jeho malířští druzi Kupecký, Bys, Brokoff, Reiner, Liška, Willmann, stavitelé Diezenhoferové, Kaňka, Alliprandi, Fischer z Erlachu, Lurago, sochaři Brokoff, Khuen, Quitainer, Süssner, Braun…
Matyáš Bernard Braun, velikán mezi velikány! Dnes je tomu tři sta čtyřicet let, co se v bavorském Sautens narodil, aby se nakonec, snad na pozvání hraběte Šporka, trvale usídlil v Praze, kde již ve svých dvaceti čtyřech letech založil svou vlastní dílnu. Když v roce 1710 splnil zakázku plasského opata Tyttla a vytvořil své slavné sousoší Sen svaté Luitgardy pro Karlův most, byl přijat do sochařského cechu a otevřela se mu cesta k velkým zakázkám jak ze strany církve, tak šlechty.
Jeho největším mecenášem a ochráncem byl však přece jen hrabě František Antonín Špork, pán z Lysé nad Labem a tvůrce špitálu v Kuksu. A tak na obou místech můžeme obdivovat jeho mistrné dílo anebo sochy, které vznikly podle jeho nákresů. V Lysé před kostelem například jeho sv. Jeronýma, kapličku sv. Václava se sochami andělů Radostné a Žalostné smrti na místě bývalé poustevny či podle jeho nákresů vytvořené alegorické sochy v zámecké zahradě jeho benáteckým žákem Adámkem. Na Kuksu a v jeho okolí, tedy ve Špitálu a v nedalekém Novém lese, zase nejen řadu čtyřiceti trpaslíků, medvěda, Blahoslavenství, atd., ale zvláště celou řadu Ctností a Neřestí a o pár kilometrů dál slavný Betlém. To vše by už stačilo na Braunovo pozvednutí mezi nejvýznamnější sochaře. Jenže on nám tu po sobě zanechal sochy a sousoší ještě v Citolibech, Duchcově, Valči, morové či mariánské sloupy v Liberci, Jaroměři, Teplicích, sochy a sochařskou výzdobu mnoha kostelů a staveb např. v Úštěku, Litomyšli, Benešově, Kladrubech, Mostě, Staré Boleslavi, Plasech ad., dokonce v Katedrále, průčelí pražských paláců – Černínského, Clam-gallasovského, Kolowratského, Velkopřevorského, Klementina…, jeho díla jsou vidět na pražské Portheimce, ve Vrtbovské nebo Hartigovské zahradě, v Michnově letohrádku, Královské zahradě…
Většina jeho prací měla náboženský charakter. Prostředky, aby vznikly, měla pobělohorská šlechta, kláštery a bohaté diecéze. Každá z jeho soch však byla vytvořena podle obyčejných lidí, měla lidské tváře, zračily úsměvy, smutek či dokonce pýchu a neřest. Nevytvářel ideálního člověka, ale zobrazoval muže a ženy své doby. Jen příběh, do kterého byly vsazeny, byl jiný. Ten měl ukázat, že jejich život na zemi je jen zkouškou před životem věčným. Kdo bude poslušný, vezme svůj úděl jako neměnný, jako daný a jen službou mocným ho naplní, dočká se odměny na nebesích. Ti, kteří se bouří, odmítají podřídit řádu, nemohou s něčím takovým počítat. A co je čeká? Proč bylo vymyšleno peklo, proč Armagedon?
Byla doba, kdy se jiné myšlení stalo kacířským. Proto byly hledány a páleny knihy českých bratří, proto bylo školství dáno pod pravomoc jezuitskému řádu, proto nádhera v chrámech musela odzbrojit a člověk se musel sklonit.
Je dvacáté první století. Století počítačů, mobilů, ale i čipů, atomových zbraní a dokonce i válek. Pro věřící vojáky je Bůh na jejich straně. Je to však oboustranné. Který Bůh však má pravdu? Proč dovolí, aby »ti jeho« umírali, když vedou »spravedlivou válku«? Že by ta válka nebyla spravedlivá a Bůh se raději dívá jinam? Ale proč umírají civilisté? Na obou stranách fronty? A děti? Ty přece za nic nemohou?
Nechci přemýšlet o odpovědích a ani nikdo nechce odpovídat mně. Proč také? Zůstaňme raději u soch, které nám dodnes mohou mnoho říci o tehdejším myšlení. Zobrazují touhy své doby, radost a bolest, ctnosti a neřesti, které jako by se od dob Matyáše Brauna jen velmi málo změnily. Stále vyčítavě stojí před čelní stranou Šporkova špitálu.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.